Uzdravování se

Dnes přemýšlím o uzdravování se. O tom, jak naše křehké duše umí vyvinout neskutečnou energii, aby zahojily vlastní silou škrábance života i hlubší rány.

20180605200537

Na cestě z práce do druhé práce si přemýšlím nad svým milostným životem a usmívám se představám budoucnosti. A dostanu nápad zastavit se v kavárně, které jsem se nějaký čas musela vyhýbat obloukem.

Sedím v Park lane a stejná obsluha i identické máslové sušenky jako kdysi mi chutnají jako ty roky, které jsem sem utíkala za nádechem, odstupem a nadhledem. Jako první mě sem pozval bývalý přítel, ale většinu z těch desítek návštěv jsem tu proseděla úplně sama. Ex neměl čas a já tu v cizím městě moc lidí neznala, a tak jsem tady nacházela útočiště. Když mi bylo moc hořce a smutno, tady mě čekaly sušenky a na chvíli jsem se mohla schovat před životem, ve kterém jsem šťastná nebyla, ale nevěděla jsem, kudy z něj ven.

Dnes žiju jiný život, s jinými lidmi, dost odlišná já. Ten kontrast toho, co bylo a jak je teď, mi bere dech. A uklidňuje mě. Klid, se kterým postupně upíjím kávu a koukám z okna do Lužánek, je jako pohlazení. Prostupuje mnou uvědomění, že bolest, kterou jsem za poslední roky prošla, je zahojená. Jsem zase zdravá, zase se většinu dní usmívám a raduju z drobností a zase můžu otevřít srdce beze strachu.

Vlastně je to fascinující. Cestou sem jsem procházela kolem místa, kde jsme objímaly naší kamarádku po jejím šíleném pádu ve vztahu. Dnes mi píše, že mluví o společných dětech s někým úplně novým. V pátek jsem byla pozvaná na večírek doma u muže, který mě intenzitou toho, jaký je, v pouhých několika dnech úplně rozsekal. Radovala jsem se z toho, jak tam půjdu s hlavou zdviženou. Na místo, kde jsem prožila jedny z nejkrásnějších chvil v životě, a (téměř) vyrovnaně klidně uvidím, jak tam flirtuje s někým jiným.

Tyhle chvíle jsou vždycky silné, ale i když tupě doznívá slabá bolest, převažuje vnitřní hřejivá síla, která vám jasně osvětluje to, jak zdraví, silní a stateční jste.

Všichni ji v sobě máme. V terapii ji v lidech fascinováně pozoruji na každičkém sezení. I když jsme zranění, zranitelní, nedovedeme rány vyléčit tak rychle jak bychom si přáli, stejně v nás je pokaždé hojivá síla sebeuzdravení.

Když svým vlastním tempem dojdete do místa, kde cítíte zřetelně, že se věci hojí, že je vám lépe, že jste přeci jen silní, oslavte to. Dala bych si na počest nás všech přípitek, ale přeci jen pokračuju do práce… Život jde dál.

2 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *