O tom, jak mi neznámý muž daroval perlu, aniž by to věděl

Některé výjimečné zážitky jsou jako perly. Navlékám si je na řetízek času a nosím je každý den co nejblíž srdci. Většinou nejde o velkolepé akce na konci dalekých výprav, ale o titěrné momenty, které se jako polaroidový snímek nějak dostanou do kapsy mojí džínové bundy a já je tam s překvapením najdu o pár dní později, když k nim moje mysl sama dobloudí. Třeba když celá rodina sedíme kolem stolu a trochu rozpačitě se usmíváme, když obejmu kamarádku a ze srdce mi vytryskne láska a vděk, nebo třeba když v klubu potkám neznámého muže, který mi za pár hodin změní život, aniž by o tom věděl…

Největší hodnotu mají tyhle zážitky nejhloubš v mém srdci. Druhý člověk, díky kterému se to všechno mohlo přesně takhle krásně stát, o tom nemusí mít tušení.

Poslední takovou perlu jsem dostala na svoje narozeniny. Houpe se mi teď na krku a cením si jí jako nejvzácnějšího klenotu – pro mě totiž je. Ten den jsem byla nejšťastnější za celé roky. Cítila jsem svoji vlastní rovnováhu, na které jsem tak dlouho pracovala. Osvobodila jsem se od předchozích vztahů s muži a cítila jsem, že k tomu, abych byla v životě spokojená, může nějaký muž přispět, ale plně můžu žít i bez toho. Byla jsem obklopená přáteli a dalšími nejlepšími na telefonu, zahrnutá láskou rodiny. A bylo mi skvěle v mém vlastním těle. Jeden z těch dnů, kdy bych nezměnila vůbec nic.

Ráda se nechávám unést proudem. V tu chvíli věřím životu. Všechno plyne a já tančím po vlnách… Když jsem zavřela oči a cítila jsem se v bezpečí, otevřela jsem je pak znovu a na muže, který tam stál se mnou, jsem se dívala jinak. Kouzlo okamžiku. Vždycky pomine, ale o to lákavější je prostě ho zachytit a vychutnat. Stála jsem tam a v každé buňce mého těla tepalo, že se teď všechno ve vesmíru děje pro mě přesně tak, jak má. Vzal moji tvář do rukou tak něžně, že jsem si připadala jako panenka. Stál blízko a vpíjel se do mě očima a já polykala sladkost toho, že se můžou potkat dva lidi, byť třeba jen na pár chvil, a dát si to nejhlubší ze sebe. A pak, a na to jsem nebyla připravená, a tak to proniklo přímo do srdce, mi zašeptal, že jsem „bože, prostě překrásná…“.

Já vím, noční setkání s muži, kteří lichotí… Já vím, a víte co? Je mi to jedno. V tu chvíli jsem tomu věřila. A věřila jsem tomu tolik, že se to do mě vpilo. Prosáklo to kůží, masem, kostmi. Jako by moje srdce v tu chvíli bylo otevřené a já nasála všechnu tu krásu okamžiku. A tam, kde dlouhý roky pořád něco chybělo, se to usadilo, začalo klíčit a růst.

Vzpomněla jsem si na to za několik dnů. Znovu se stejnou intenzitou – jak drží mou tvář a já vdechuju něhu a bez pochybností vstřebávám to, co jsem vždycky přesně takhle řečeno potřebovala slyšet. Tu větu jsem už nejspíš měla štěstí vyslechnout i dřív, ale v tuhle konkrétní chvíli pro ní ve mně bylo všechno – cítila jsem, jak upřímně to ten druhý myslí, a především to, jak jsem otevřená dokořán tomu, že by to byla pravda, a tak to mnou prorůstá… A pak za pár dní znovu. Zase ten pocit a hluboký ujištění. Postupně se z té představy vytrácel ten dotyčný muž, byť on mi dal to zažít. Probleskovalo mi to myslí. Když jsem po sprše procházela kolem zrcadla nebo když jsem po náročném pracovním dni vychutnávala odpolední kávu. S tou něhou jsem se teď dívala sama na sebe, to já jsem si začala říkat, že jsem překrásná. Ne, abych se o tom přesvědčovala, ale protože každý lidský stvoření je živoucí zázrak a já jsem si tuhle bezpodmínečnou lásku dosud nedokázala naplno dávat, byť o to už dlouho usiluju. To semínko zašeptané v hluboké noci začalo klíčit v mé duši a prorůstat za světlem. Teď už jsem to já, kdo se s láskou sám k sobě obrací a šeptá si ta nejmilejší slova. Vpilo se do mě to, čemu jsem měla věřit už dávno a pořád to nějak vázlo, něco tam chybělo. A pak do mého života na okamžik vstoupí neznámý muž a během chvíle mi daruje to nejcennější, co budu navždycky opatrovat.

Některé výjimečné zážitky jsou jako perly. Navlékám si je na řetízek času a nosím je každý den co nejblíž srdci. Na první pohled jsme tam stáli v klubu jako spousta jiných lidí typický páteční večer. Ale uvnitř mě se odehrál doslova zázrak. Věřím, že takových magických momentů se na světě každou sekundu děje spoustu. Když se společně smějete, něco druhému řeknete od srdce, když bez zaváhání pomůžete. Připadá vám to jako hezká chvíle, jakých je spousta, a přitom v tom druhém se může odehrát něco významného. Vždycky, když mám tohle štěstí, o tom tomu druhému člověku řeknu, aby věděl, jak drobná věc, kterou udělal, může mít obrovský dosah. A přeju si, aby drobnosti, které dělám vůči lidem já (blízkým i náhodným kolemjdoucím) měly jednou za čas podobnou váhu. Pak totiž můžem svět proměnit ve fakt pěkné místo. Jednou větou nebo jedním obyčejným gestem, aniž bychom to tušili…

3 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *