To jsou ty momenty…

Momenty. Nezdají se tak podstatné, ale ve skutečnosti, když se ohlédneme, zdá se jako by život byl složen právě z nich.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Já z momentů žiju. Z drobných chvilek, kdy se můžu zastavit (byť jsem zrovna v pohybu), nadechnout se té proměněné atmosféry a na svůj svět okolo se dívat s čistotou mysli mnicha. Připadá mi, že jak stárnu, daří se mi čím dál tím líp ty malé záchvěvy alchymisticky proměňovat v čarovné okamžiky, ze kterých pak čerpám sílu třeba i několik dní.

To, že takový moment přijde, dopředu nikdy nevím. Ale co pro to můžu dělat, je jít tomu naproti. V kteroukoli část dne, v jakémkoli rozpoložení, při jakékoli činnosti. Představuju si, že vnitřní klid a slast je proud, který se jako zlatá nit protkává naším životem. Spoustu času s nimi nejsem v kontaktu, ale čím dál tím víc jsem přesvědčená o tom, že i přesto tam ve mně jsou, hluboko a jistojistě.

Včera jsem šla unavená z práce a ještě mě večer čekali další klienti, ale ty hodiny pauzy si já stejně chci vždycky užít s plnou chutí. Zastavila jsem se v kavárně a s sebou domů si nechala zabalit svůj nejoblíbenější dezert. V bytě jsem s potěšením nasála čerstvý vzduch z otevřeného okna, rozhlédla se s vděkem po prostoru, který je jen a jen můj a kde mám největší soukromí, a s úlevou jsem shodila z ramen tašky. Zula jsem si boty, sundala bundu, a jak bylo horko a já si připadala celá ulepená, s potěšením jsem si stáhla i džíny a aniž bych věděla proč, pokračovala jsem, dokud jsem tam nestála úplně nahá. Dezert na talířek, sedám si na gauč zalitý sluncem, vzpomenu si na hudbu z Amelie z Montmarteru, pouštím ji. Všechno s úplnou samozřejmostí, byť to takhle dělám poprvé v životě. Něco uvnitř mě vede.

Když se zakousnu do té božské chuti a celým tělem mi vibruje zvuk smyčců, zavírám oči a úplně se tomu oddám. Moje chvíle. Čisté potěšení. A když otevřu oči, vidím se na protější stěně v zrcadle (dala jsem ho tam předchozí den kvůli cvičení) – šťastná, nahá, v tu chvíli naplněná tím vším klidem a požehnáním, že tady můžu takhle sedět, že si to takhle můžu prožít, že vůbec můžu tenhle život žít.

Ten nejhlubší zážitek v tom trval možná jen pár sekund, ale v tu chvíli čas plyne jinou rychlostí. Byl naplněný vrchovatě, a tak energie z něj přetéká a prosakuje do dalších dní. A můžu z ní čerpat kdykoli potřebuju – třeba teď, když se zas vlakem někam trmácím a srdce mám trochu bolavé.

To jsou ty momenty. Na ty si nejspíš vzpomenu, až mi jednou život v rychlosti probleskne před očima.

 

P.S.: Taky zažíváte tyhle chvilky, kdy radost jen tak z čista jasna prostě vytryskne?

 

2 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *