Nešlo by to trápení přeskočit?

Občas, když mi není dobře, si říkám, jestli by nešlo to trápení přeskočit a prostě se těšit na to, co přijde lepšího. Vždycky něco přijde. I když ne něco absurdně krásného v rekordně krátké době, stejně každé trápení vždycky vystřídá minimálně úleva.

A pak jsou tu ty chvíle, kdy se něco nějak pozoruhodně vyřeší cestou, která by vás vůbec nenapadla. A to si pak připadám jako naprostý životní začátečník, že jsem se před časem vůbec namáhala a krčila si čelo strachováním o to, jak se to vyřeší, anebo dokonce vymýšlením možností, jak tomu dopomoct. V těch momentech (kromě toho, že zažiju úlevu a jsem šťastná, samozřejmě) si taky připadám bláhová, že jsem podlehla tomu dojmu, že snad mám život ve svých rukou.

A pak jsou situace, kdy se pose** něco, co byste sakra vůbec nečekali. Přijdete o něco, co jste brali jako samozřejmost. Nebo se stane tolik podivných věcí naráz, až si říkáte, že to snad ani není možný.

Inu, život. A to si pak občas říkám, jestli by to trápení se teď nešlo rovnou přeskočit a zaměřit se na něco podstatnějšího. Vždyť v běhu života se mi zpětně většina situací bude jevit jako nevýznamná a moje tehdejší intenzivní prožívání malicherné.

Ale jak sami víte, nejde to přeskočit. Někdy prostě nepomáhá myslet na hezčí zítřky, protože v tu chvíli to vypadá, že snad nikdy nepřijdou. Nejde se nad to povznést tím, že jsou důležitější věci, protože pocity tady a teď jsou vždycky jako děti ve školce – nenechají se odbýt. A nedaří se ani říct si, že někteří lidé jsou na tom hůř, protože když se trápíte, je vám, sakra, úplně jedno všechno kromě vás. O tom totiž trápení je.

Stejně si někdy říkám, jestli by to zoufání a vzdychání a tesknění nešlo přeskočit. S jakou radostí by to každý z nás udělal, že? A pak mi stejně znovu nezbude nic jiného než v tom pokračovat, byť trochu odlehčeněji, a prostě počkat, až pro mě život rozhodne, co dál.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

P.s.: Tohle není vyznání o vzdání se, nýbrž spíš o odevzdání. Pořád se snažíme, všichni do jednoho, v marné ale odhodlané snaze s vynaložením mnohdy posledních sil s tou nejneochvějnější nadějí pocity potlačit a umlčet je. Nicméně přicházím na to, že když je necháme rozeznít jako tón, časem prostě samy odezní – do ztracena.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *