Nešlo by to trápení přeskočit?

Občas, když mi není dobře, si říkám, jestli by nešlo to trápení přeskočit a prostě se těšit na to, co přijde lepšího. Vždycky něco přijde. I když ne něco absurdně krásného v rekordně krátké době, stejně každé trápení vždycky vystřídá minimálně úleva.

A pak jsou tu ty chvíle, kdy se něco nějak pozoruhodně vyřeší cestou, která by vás vůbec nenapadla. A to si pak připadám jako naprostý životní začátečník, že jsem se před časem vůbec namáhala a krčila si čelo strachováním o to, jak se to vyřeší, anebo dokonce vymýšlením možností, jak tomu dopomoct. V těch momentech (kromě toho, že zažiju úlevu a jsem šťastná, samozřejmě) si taky připadám bláhová, že jsem podlehla tomu dojmu, že snad mám život ve svých rukou.

A pak jsou situace, kdy se pose** něco, co byste sakra vůbec nečekali. Přijdete o něco, co jste brali jako samozřejmost. Nebo se stane tolik podivných věcí naráz, až si říkáte, že to snad ani není možný.

Inu, život. A to si pak občas říkám, jestli by to trápení se teď nešlo rovnou přeskočit a zaměřit se na něco podstatnějšího. Vždyť v běhu života se mi zpětně většina situací bude jevit jako nevýznamná a moje tehdejší intenzivní prožívání malicherné.

Ale jak sami víte, nejde to přeskočit. Někdy prostě nepomáhá myslet na hezčí zítřky, protože v tu chvíli to vypadá, že snad nikdy nepřijdou. Nejde se nad to povznést tím, že jsou důležitější věci, protože pocity tady a teď jsou vždycky jako děti ve školce – nenechají se odbýt. A nedaří se ani říct si, že někteří lidé jsou na tom hůř, protože když se trápíte, je vám, sakra, úplně jedno všechno kromě vás. O tom totiž trápení je.

Stejně si někdy říkám, jestli by to zoufání a vzdychání a tesknění nešlo přeskočit. S jakou radostí by to každý z nás udělal, že? A pak mi stejně znovu nezbude nic jiného než v tom pokračovat, byť trochu odlehčeněji, a prostě počkat, až pro mě život rozhodne, co dál.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

P.s.: Tohle není vyznání o vzdání se, nýbrž spíš o odevzdání. Pořád se snažíme, všichni do jednoho, v marné ale odhodlané snaze s vynaložením mnohdy posledních sil s tou nejneochvějnější nadějí pocity potlačit a umlčet je. Nicméně přicházím na to, že když je necháme rozeznít jako tón, časem prostě samy odezní – do ztracena.

One Comment

  1. Dagmar

    Mila Aneto, to jsi tak krasne napsala. Je to pravdive a dojemne, kazdy trpime jinak, jeden to snasi lepe, druhy se tomu podava. Ale co je vlastne se necemu podavat? Nikdo nevi co se uvnitr nas samotnych deje. Ja osobne se snazim ty pocity nejak prehlusit, necim jinym…, ale nejde to vzdycky. Tedy radeji nechat prejit a je pravda, ze i po poradne bouri prijde zase slunicko. Snad…
    Jses moc hezka, krasna fotka.
    Moc pozdravu
    Dagmar

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *