Za každým tetováním je příběh

Leželi jsme vedle sebe, o něčem jsme mluvili a on najednou řekl, že si to nechá vytetovat. „Cože?“, nadzvedla jsem se na lokti. „Proč ne?“, ležel v klidu dál. Dívala jsem se na něj, údiv se mísil s fascinací. „Počkej, to říkáš jen tak, nebo stačí tak málo a ty si na sebe necháš zvěčnit něco, co tě bude provázet do konce života?“ Vlastně mi moc nerozuměl. Tak jako já jsem nechápala, jak někdo může být tak impulzivní a tak velký krok dokáže udělat tak strašně lehkovážně, on nerozuměl, proč něco tak hravého vidím tak příšerně vážně. Prohlížela jsem si jeho potetované tělo (tak konstrastní k mé neposkvrněné kůži) a zase po dlouhé době jsem konečně nazřela samu sebe – vážnou, nerozhodnou a často tak nejistou.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Asi chápete správně, že to byl ten moment, kdy jsem se rozhodla, že se nechám potetovat. Nějakou dobu jsem si všímala lidí kolem sebe, kteří tetování mají. Vstřebávala jsem do sebe, jaké to asi je udělat rozhodnutí, které bude na první pohled viditelné do konce života. Jaké asi je přijmout fakt, že časem na své tetování nejspíš změníte názor nebo se vám dokonce bude zdát jako chyba, a přesto se pro to beze strachu právě teď rozhodnout.

Pro sebe jsem si z tetování udělala symbol rozhodnosti, lehkosti a akceptace toho, že občas děláme chyby a pak s nimi musíme přesto umět žít. Nevěděla jsem co si nechat vytetovat, ale postupně se pro mě ten krok stal vytouženým rituálem, od kterého jsem si slibovala, že mi navždycky bude připomínat mou vnitřní odvahu překročit svůj vlastní občas ustrašený stín.

Legrační jak drobný krok může pro člověka nabýt tak fatálního významu, že? Když se lidí ptám na jejich tetování, vždycky za nimi nalézám právě takové příběhy. Často jde o poselství, na které nechtějí zapomenout.

Já sama si neustále dělám poznámky do svých notesů, občas do rámečku, někdy si papírky schovávám po kapsách. Svoje malá ponaučení, svá naivní moudra, připomenutí sama pro sebe. Někdy už mi zpětně ani nedávají smysl, ale vždycky když je najdu, cítím, jak nabité emocemi pro mě jsou.

Jenže zatímco staré deníky můžeme schovávat pod postelí, tetování je navždycky do kůže vetkaným odrazem, jací jsme byli.

Od začátku jsem věděla, že chci tetování na předloktí. Místo, které mám neustále na očích. Místo, které je neustále obnažené zraku dalších lidí – sebeodhalení par excelance – právě to je poslední roky ústředním motorem mého života. Předloktí, které je protkané žilami, tam proudí život, to máte během dne stokrát na očích, tam si napíšete, že máte cestou domů koupit rohlíky…

To mě bavilo. Ta lehkost v tom… Chtělo to lehkost! Tu jsem zoufale v těch měsících života postrádala. To byla ta poznámka, kterou jsem si potřebovala napsat na všechny papírky světa, abych je nacházela v kapsách i ráno nalepené na zrcadle v koupelně. A s lehkostí se stalo i to, že jsem jednou v té nejpodivnější kavárně zaslechla cizí ženu, že tetuje. Neznala jsem její tvorbu, ale oslovila jsem ji a za dva dny jsem kráčela k ní.

Byla jsem nervózní tak, že jsem se po celém těle třásla, ale taky nadšená a zvědavá sama na sebe – zvládnu se odhodlat a konečně prostě jen skočit do neznáma? V každém svém kroku jsem cítila titěrnou, ale pevnou odvahu jít si za tím, co chci. Tohle bude od té chvíle nesmazatelné (jo, první dny jsem měla tendenci si to, co vypadá jak napsané fixkou, při mytí rukou vydrhnout).

Když jsem tam ležela a cítila jehlou psané každé písmeno, dívala jsem se z okna z výšky na město a pak jsem zavřela oči a té jemné bolesti jsem se poddala. Byl to můj vnitřní rituál. A to, s čím jsem odcházela napsaným na předloktí, se nějak vrylo i do mě samotné a už od toho dne se to v mém životě začalo k mému velkému překvapení i manifestovat.

A o tom zas třeba jindy…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *