Me Too aneb Hlas žen

Hlas žen je pořád silnější. Me Too je toho dalším ukazatelem. Pro mě osobně nejde o konkrétní kauzy nebo jejich dosah. Ne, jde o to, že se čím dál tím víc žen přestává bát a stydět mluvit o tom, co se v nějaké míře děje nám všem. A já se k jejich společnému hlasu chci tímhle článkem připojit. #MeToo

Poslední dny jsem na Me Too docela dost myslela. Vzpomněla jsem si na to, jak mě jako malou holku vyděsil starší muž, když jsem šla z kroužku  pár mětrů k autu, kde čekala máma. A jak jsem i o pár let později pořád nevěděla, jak zareagovat, když si přede mnou přímo před naším domem za bílého dne stáhl jeden tlusťoch kalhoty. A když mě jako dospělou poplácal šéf v práci po zadku, reagovala jsem smíchem. Ale vtipné mi to nepřišlo.

Myslím, že každá z nás máme nějakou takovou zkušenost. Když o tom mluvím s kamarádkami nebo se tomu věnujeme s klientkami v terapii, vidím a děsí mě, jak časté sexuální obtěžování je. Naše reakce bývají mimo vědomí, zcela instinktivní – většinou útěk anebo ustrnutí. Třetí z repertoáru odvěkých reakcí – boj – bývá velmi vzácná. A tak to těm, kteří si troufají, často prochází.

Jsem neskutečně vděčná za to, že v mém případě nikdy nešlo o sexuální násilí. Přesto ale jako psycholog musím zmínit, že pro každou ženu každý čin znamená něco jiného. Proto se, prosím, zbavme toho předsudku, že třeba osahávání je „méně“ než znásilnění, protože i dotek nebo slova mohou zasáhnout a zranit (mnohdy v nepředstavitelné míře).

Před dvěma dny jsem byla se svou labradorkou na procházce v parku na Špilberku v Brně. Užívám si pohled na zasněženou cestu, rozhlížím se kolem a v tom vidím, muže s penisem v ruce. Hrkne ve mně, okamžitě sklopím hlavu a jdu dál. Třeba jen čural, říkám si, ačkoli chování mužů, kteří vykonají potřebu i na zcela nekrytých místech, nemám ráda. Ale možná taky masturboval. Vybaví se mi všechny ty chvíle, kdy jsem nic neřekla, i když mi to bylo nepříjemné, a začínám mít vztek. Za všechny malé holky, které cestou z kroužku narazí na úchyla, nebo dospělé ženy, které klopí při setkání s exhibicionistou hlavu, jako by se snad ony měly za co stydět. Když jsme s prof. Weissem probírali v hodinách sexuální psychologie tyto situace, kladl nám na srdce, abychom se my ženy ozývaly. Většina lidí, kteří trpí touhle úchylkou, nejsou agresivní a potřebují znát hranice společnosti. Ovšem existuje i procento těch, které samotné odhalování neuspokojuje, jen jím na veřejnosti začínají a postupně zkouší mnohem víc.

Vrátila jsem se. Z dálky na mě koukal a pokračoval. „Pane, okamžitě přestaňte nebo zavolám policii“, volám na něj. Nahlas, aby mě slyšel. Ale taky proto, aby to slyšeli všichni. Abych byla konečně slyšet. Aby se sakra konečně začalo dávat najevo, že některé chování si my ženy prostě nenecháme líbit. Byla ve mně odvaha a bojovnost.

A pak taky strach. Co když ho naštvu a bude agresivní? Co když za mnou půjde?Nebo si mě zapamatuje a až znovu budu venčit sama v parku psa, bude mi chtít ublížit? Jsem si vědoma toho, jak jsem jako žena zranitelná. Obzvláště po rozchodu jsem si připadala obnažená – bylo a stále je pro mě těžké seznamovat se s muži, protože přestože žijeme v bezpečné zemi a muži kolem mě jsou velmi slušní, vím prostě, že kdybych byla s mužem sama, zmůžu toho proti jeho případné agresi málo.

Jedna z věcí, kterou se my ženy ale bránit můžeme, je právě náš hlas. Můžeme křičet z plných plic a z celého srdce upřímně aspoň mluvit o tom, co se děje, jak často se nám to děje a nejsme v tom samy, a že je v pořádku se bránit.

V tomhle případě dotyčný zareagoval okamžitě a odešel. Doufám jen, že stačila tahle moje malá akce, aby to už víckrát nedělal. Nicméně pokud to nezabralo dostatečně, doufám, že jestli ho nedejbože potkáte vy, řeknete mu to stejné anebo policii opravdu zavoláme. Já tu zkušenost nějak rozdýchala, ale nějakou jinou ženu nebo mladou slečnu, by tohle anebo jeho případné jiné obtěžování mohlo poškodit. A tak, ženy, ať jsme slyšet!

One Comment

  1. Dagmar

    Mila Aneto,
    Tvuj clanek me opravdu zaujal a vzbudil ve me davnou vzpominku a neco podobneho. Tehdy mi bylo asi 20 a bydlela jsem jeste v Praze. Byla jsem navstivit svoji kamaradku, ktera bydlela ve 3. patre stareho domu. Bylo jiz sero a uz od zastavky tramvaje jsem citila, jak za mnou nekdo jde a kdyz jsem vesla do dveri domu, dobehl me nejaky muz a pritlacil me nasilne ke zdi a jeste presne vim, jak tezce dychal. Hrozne jsem se lekla a zacala kricet o pomoc. On se zarazil a chvilku me pustil a ja mohla rychle utikat po schodech nahoru. Jelikoz ale nikdo dvere neotevrel, on se odvazil bezet za mnou, ale to uz jsem vrestela z plnych plic a on radeji utekl. Nejvic me ale dorazilo, kdyz mi ve 3tim patre ma kamaradka otevrela a rikala, jestli jsem taky slysela, jak tu nekdo jako blazen vrestel o pomoc. Lide v dome byli doma a vubec nikdo me tenkrat nepomohl. Je to opravdu zastasujici pocit, ze i ted jeste takova bojacnost a lhostejnost existuje. To placnuti po zadku jsem take jiz zazila (take od sveho sefa) a tehdy se tomu take moc branit neumela. Na jednoho uchylaka jsem policii zavolala. Ja tedy jeste mela stesti, ale kolik zen ho bohuzel nema……..
    Opravdu by se zeny mely vice ozyvat a nenechat se odradit tim, ze budou pro muze, kteri si radi na ne „jen sahnou“, hysterky. Kazdy ma svoji dustojnost a svoji hranici si muze kazda zena urcit podle sveho.
    A tak se i ja pridavam…..MeToo
    Dagmar

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *