Od džín k principům vesmíru aneb Stačí si jen správně přát?

Levi’s džíny už chci dlouho. Ty nejklasičtější, v tmavě modré, z pevné bavlněné džínoviny, ideálně 501ky. Tenhle článek je o tom, jak jsem si je přála a dostala jsem je úplnou náhodou. Ale především o tom, jak lákavé je pak věřit v sílu přání, ale že vesmír nejspíš podle mě funguje ještě trochu jinak.

Není to zase tak fascinující příběh, tak ho shrnu stručně. Levi’sky jsem jako základ šatníku chtěla už roky, ale měla jsem problém sehnat svou velikost. V posledních měsících se můj zadek opět dostane do běžné konfekce, nicméně přestože džíny samy o sobě budou nadčasové věky, mně vypasovaný kousek bude sedět neznámo dlouho (a nejspíš ne dost dlouho na investici několik tisíc). Tak jsem si jen pomyslela, že by bylo ideální najít je někde v sekáči. Klidně otrhané, ale vintage, a ty prostě jsou víc eko a víc cool. Moje hledání v sekáčích začalo. Asi ve třetím jsem jedny našla, v perfektním stavu, ale trnula jsem, jak mi budou. A pak jsem dopnula knoflík, prohlédla se v zrcadle a zaplavila mě vlna slasti, kterou zná každý sběratel nebo módní milovník. Seděly mi skvěle. Srdce mi jásalo, ty krásky tam čekaly na mě.

Dřív jsem to tak mívala. Chtěla jsem baloňák a jeden oldschool jsem našla za pár korun. Přála jsem si najít kožíšek pro sebe, vylovila jsem ho ze změti hadrů v krásné černé barvě přesně pro mě… To všudypřítomné „Přej si a bude ti přáno“ se mi v takových chvílích připomene znovu a znovu. A když se takhle daří, já si přeju a opravdu dostávám (byť ne vždycky úplně přesně v té podobě), je docela snadné téhle filosofii začít věřit. A pak se někteří lidé, kteří jsou úspěšní a spousta věcí jim takhle funguje, můžou dostat do ještě dalšího stadia – začnou věřit, že když se takhle přání plní jim, musí to být univerzální zákon vesmíru. Pak slyšíme nebo se dočteme, že všichni bychom si měli přát, právě tak prý dostaneme to, co chceme.

Já si přeju hodně a ráda. Připouštím, že spousta věcí mimo mé chápaní je možných. Ale zároveň jsem vůči všem názorům, které zahrnují i další lidi, vždycky dost skeptická. Začít věřit něčemu, jak funguje v mém životě, je podle mě kouzelné. Ale myslet si, že jsem tak pochopila i to, jak fungují životy jiných lidí, v tom jsem teda setsakra opatrná.

Když totiž téhle filosofii věříte, život se smrskne do několika zjednodušených pravidel. Když si přejete, dostanete. Když nedostáváte, možná si nepřejete dost anebo si možná přejete nějak špatně nebo si dokonce podvědomě přejete to, co vlastně nechcete… Na jednu stranu se mi na tom líbí to, že nás to vede k tomu být v našich životech aktivní a své kroky chtít ovlivňovat. Na stranu druhou se ale bojím té touhy být pánem svého života, ke které má naše společnost dlouhodobě velkou tendenci. Jako psycholog vím, že mnoho toho, co se nám děje, souvisí s naší psychikou. Nicméně po vyslechnutí tolika příběhů a z vlastní zkušenosti vidím, že je nutno zachovávat si pokoru, protože byť se snažíme sebevíc, život má s námi někdy docela jiné úmysly.

Nejnebezpečnější mi připadá přesvědčení o magii přání v případech, kdy se někdo takhle zapálený setkává s někým, kdo zrovna prochází krizovým životním obdobím nebo nemocí. Setkávám se s tím v běžném životě, v motivačních článcích a videích a v mnoha ezoterických knihách. Člověk, který takhle strádá a nedaří se mu, přirozeně hledá něco – cokoli, co by mohlo alespoň trochu pomoci. Ze svojí bolesti a utrpení je už natolik vyčerpán, že i špetka úlevy, pomoci, pochopení, je jako hojivý balzám. Je už kvůli opakující se smůle na dně, v přirozeném pocitu bezmoci s neodbytnou myšlenkou, že musí dělat něco špatně, když se mu na rozdíl od ostatních takhle nedaří. Místo úlevy ale v konfrontaci s tímhle přístupem nachází ještě větší úzkost, stres a výčitky. Možná si jen ve svém životě nepřeje dost, aby byl šťastný. Možná si ve skutečnosti svou těžkou zdravotní nemoc vybral! To na člověka v krizi nebo nemoci obvykle naloží zátěž neskutečné tíhy.

(Celé tohle téma je nesmírně komplikované z psychologického pohledu, protože zčásti na tomto smýšlení je něco pravdy, avšak rozhodně ne zcela. Nejcitlivěji dynamiku toho vystihl Ken Wilber v knize „Odevzdání a odhodlání“. A pokud vás to zajímá do hloubky, upřímně doporučuju tuhle fantastickou knihu pročíst.)

Mám za sebou období, kdy mi život nejrůznějšími způsoby ukazoval, že jsem jen malým pánem. Snažila jsem neztrácet odhodlání, konfrontovat se s tím a zvedat se a jít dál. Ale stejně několik měsíců trvalo, že mě vnější neúspěchy vracely pořád zpět. Takhle ne, tohle ne, ještě ne, ne… Stála jsem na místě, frustrovaná, vzteklá a unavená. Ale jsem za to svým způsobem ráda, protože mi ty měsíce ukázaly (byť ještě v malé míře – naštěstí), jak se asi cítí člověk, který takovou smůlu a neúspěchy zažívá roky, někdy celý život. Tahle zkušenost mě učí pokoře (a bojím se, že v tom nejsem moc zdatný student a musím se ještě mnohem víc snažit). Nejenom k životu, ale taky k druhým lidem, kteří se na své cestě ocitají v bolesti, nemoci a/nebo utrpení. Neodvažuju se proto soudit nic o tom, co pro ně je dobré, nebo dokonce abych pomyslela, že si za svou mizérii můžou sami.

A tak vás chci poprosit, abychom tohle celkově nedělali. Abychom si přáli pro sebe a přáli druhým, ale nepodlehli té lákavé vidině, že když si budeme přát dost a správně, že se život promění a vesmír začne točit kolem nás. Pokud se to vám osobně daří, vlastně vám to moc přeju a ráda si vyslechnu vaše tipy, ale prosím neusuzujte z toho na životy ostatních. Věřím, že se tak vyhneme zbytečné bolesti.

 

4 Comments

  1. Fay

    Tak tenhle článek mi udělal obrovskou radost. Myslím si, že je to strašně důležité téma a na různých blozích a v internetovém prostoru vídám tenhle nešvar „magického myšlení“ nezdravě často. Strašně mě mrzí, že spousta zajímavých lidí, kteří jinak mají svému okolí co předat, do tohohle sklouzává a snižuje tak životní zkušenosti obrovské spousty ostatních, kterým to prostě takhle „nefunguje“. Navíc to pak vytváří dojem, že ti, kterým to jde, jsou nějací vyvolení, někdo lepší než my ostatní, kteří nás snad mohou naučit, jak na to… a to je samozřejmě cesta do pekla.
    Jsem strašně ráda, že jsi to takhle sepsala, a doufám, že si tenhle článek najde cestu k co nejvíce lidem.

  2. Simone

    O tom, jak to nefunguje, bych mohla vykládat věky 😀 Přesně jsi popsala můj myšlenkový postup. Jsem unhappy – přeju si, jdu tomu naproti – nejde to – že bych to dělala špatně? – jsem ještě víc unhappy – se na to můžu…
    A ano, strašně moc mě rozčiluje, jak se tohle stává univerzální mantrou. Protože ten pocit „asi to děláš blbě, když to nefunguje“ je jaksi nevyhnutelný. A to se mi Coelho kdysi tak líbil. Hm

  3. Dagmar

    Mila Aneto,
    ja tedy taky tomu“ pranim si neco“ a hlavne dost intensivne, nejak moc nemuzu uverit. Kdyz se me prani nesplni, tak si myslim, ze to nejak spatne delam. Presne jak to popisujes. Take jsem cetla, ze si clovek musi umet prat spravne, a kdyz nespravne – tak dostane od vesmiru to nespravne. Treba bolest, nebo bidu, opusteni. Nevim, nevim a take tomu moc neverim. Ja hodne verim na nahodu a spravnou prilezitost. Radeji se snazim, dokonat se k tomu, co si preji, vlastni silou a kdyz neco presto vyjde i bez ni , tak to mozna ten vesmir byl…..ale u me se ted moc casto neobjevuje a preji si to opravdu ze vsech sil a obrazne :-))) Ne, nedelam si z toho legraci, protoze mozna na tom opravdu hodne je, jen to vetsinou potka jine. Ty dziny jsou krasne, take bych si je prala a az trosku zhubnu (kvuli praskum na zada mam par kilo vic) tak si je radeji koupim, nez cekat a treba pak zrovna najdu neco jineho, na co jiz cekam roky. Moc pekny clanek, krasne vystizeny a ta laskavost k sobe je tak dulezita!!!! Proze jsme si ti nejblizsi a to je zase dost tezke pochopit a chovat se podle toho.
    Mej se krasne
    Dagmar

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *