Být sami k sobě laskaví

Jestli mám vybrat to nejzásadnější, co si v tomhle životním období odnáším ze své vlastní psychoterapie, tak je to být k sobě laskavá. Konečně jsem byla schopná nahlédnout, jak moc jsem k sobě náročná, přísná a jakým nejhorším kritikem sama sobě jsem. A jak už to bývá, od té doby to vidím všude kolem sebe a stalo se to jedinou věcí, kterou občas kladu klientům na srdce (jinak neradím skoro nikdy nic). Být k sobě laskavý.

IMG_20180101_155919_315

Dřív mi občas někdo řekl, že se snažím být anebo na něj jsem příliš „dokonalá“. Nerozuměla jsem tomu, protože odjakživa s lidmi sdílím i dobré i špatné a obzvláště v posledních letech jdu cestou naprosté upřímnosti. Reflektuju svoje nedostatky, zasměju se s vámi sama sobě a u kafe vám přiznám i to, co běžně lidé říkají jen nejlepší kamarádce. Až moje terapeutka mi pomohla odhalit to, co většinu těch lidí, kteří mluvili o dokonalosti, vlastně dráždilo, a měli pravdu, ale nedokázali to tak přesně vyjádřit. Já se totiž nesnažím být dokonalá podle vnějších měřítek – mít pravdu, vždycky perfektně vypadat, všechno dělat dobře… Ne, já jsem si na sebe upletla mnohem důmyslnější bič. Pohání mě touha být dokonalým člověkem podle vlastních měřítek. Být duchovně vyspělá, vždycky se poučit z chyb, za všech okolností se chovat eticky, nebýt příliš egocentrická… a tak dále a dále, nebudu vás unavovat.

I když se to nemusí zdát, protože jsem docela dost spontánní a plácám, co mě napadne, občas působím velmi sebevědomě až arogantně, a absolutně nemám vůli k přehnané sebekontrole, uvnitř sebe jsem si nejpřísnějším kritikem. A protože můj vnitřní ideál je být přiměřeně sebevědomá i přiměřeně uvědomělá, prostě přiměřeně dokonalá, tak se kritizuji i za to, že jsem si takovým kritikem. Není to zase takové peklo, jen vám to chci přiblížit. Nicméně k úplně odlehčenému a svobodnému bytí to zrovna taky není.

A tak se cílem mých posledních měsíců stalo být k sobě laskavá. Jak jsem opakovaně v terapii rozebírala svoje obavy a chyby a znovu a znovu se přistihávala, jak se z nich okamžitě chci něco naučit, poučit, přestat s nimi, nakonec jsem se z toho docela unavila. Moje terapeutka je boží žena. Po očku jsem jí sledovala, jak vlastně ona reaguje na to, že jsem slabá, že jsem hrozná, že jsem taková a maková. A ona vždycky jen pokrčila rameny a zdálo se mi, že jí tahle moje stránka, která je vlastně především lidská, nejen nevadí, ale že ji má moc ráda. A tak jsem se jako dítě od mámy snažila odkoukat její klid a bezstarostnost. Ta možnost, že můžu polevit a dovolit si nebrat blbou situaci jako duchovní výzvu, nebo chybu jako nutnost poučit se, mi připadala jako nekonečně fascinující. To, co jsem od svojí terapeutky zažívala byla neskutečná laskavost. Možná ani tolik ne vůči mně jako spíš k lidskosti. A mě to dojímá tolik, že ten odkaz chci šířit dál.

Učím se to. A je to o to víc zrádné vzhledem k tomu, že jsem na sebe vždycky hodná vlastně docela dost byla. Celý život se chválím, odměňuju, odpočívám, když je potřeba. Ale pak jsou oblasti (u mě se týkají především duševního vývoje), kdy jsem na sebe jako pes a nedám si pokoj. Klid, Anet, buď k sobě trpělivá, říkám si.

IMG_20171230_200625_371

A tak když si už potisícáté vyčítám, že jsem se hloupě zamilovala, vzpomenu si občas na slova terapeutky, že k lásce přeci drama patří. A když mi někdo v okolí dává najevo, že už bych se měla v životě nějak posunout, snažím se odolat tomu vnitřnímu tlaku rychle šlápnout na plyn a místo toho brzdím. Nikdo přece neříkal, že životní krize budou snadné. A když zvažuju, jestli něco udělat s ohledem na to, co by na to řekli lidi, snažím se odolat té korektní ve mně, a řeknu si „no co, hold možná udělám chybu“. Prostě zkouším to.

Je to těžká cesta, protože se po celé její délce snažím prožívat ji poctivě, dělat to, jak nejlépe umím, být v tom opravdová a přitom všem se vyhnout toho dělat to v přehnané míře a prostě k sobě být hodná. Nicméně vidím v tom smysl.

A je mi jasné, že i vy v tom nejspíš poznáváte kus sebe. Protože i když se navenek většinou tváříme suverénně a okolí nás má často tendenci usměrňovat a říkat nám, co máme dělat líp, stejně vždycky v každém člověku objevím hlubokou nejistotu – protože my sami jsme většinou svým hlavním zpochybňovačem. A tak – lidi, buďme k sobě laskaví.

6 Comments

  1. Jo, mít svoje měřítka a s nimi se měřit… Takové vnitřní deptaní… Jako by mi tam občas seděl trenér s ostře znějící píšťalkou a pěkně mě trénoval… Ale snažím se, fakt se snažím… Být trpělivější, pomalejší a vše si to víc vychutnávat 🙂
    Safienka
    PS:Zrovna včera jsem si jako terapii naordinovala malování obrovské mandaly a strašně mě to bavilo!

    1. Milá Safienko,
      máme to dost podobně, nicméně těší mě, že i v tom, že se na sebe snažíme být hodnější. Malování mandaly mi zní překrásně. I na instagramu jsem si všimla, že jsi hodně v kontaktu s tvořením, uměním, a strašně se mi to líbí!
      Krásné dny, Aneta L.

  2. Veronika

    Tvůj článek mi mluví z duše. Kdybych měla říct to nejzásadnější, co si z minulého roku odnáším, bylo by to uvědomění, že jakákoliv cesta či technika seberozvoje, nebo dokonce duchovního růstu, je k ničemu, není-li člověk sám k sobě laskavý. Je to upřímně taky jeden z aspektů, který mi v těch motivačních knížkách, přednáškách a webinářích bytostně chybí. Troufám si tvrdit, že kdybychom pozitivní myšlení, snahu o dosažení vnitřní rovnováhy, umění žít v přítomnosti atd., vyměnili za učení se být sami k sobě laskaví, nebyli bychom možná tak usměvavý, klidní, ukotvení v „tady a teď“, ale cítili bychom se lépe. No a třeba taky ne… nicméně já to tak momentálně vnímám.

  3. Ano. I já beru každou zkušenost jako nutné ponaučení se. A tak jsem se v terapii párkrát dostala k tomu, že když se stane cokoliv a já netuším, jak se z toho propříště ponaučit, deptá mě to. A ještě něco jsem v sobě objevila, nutnost reagovat na potřeby ostatních a pokud nemám závažný důvod, vždy se snažit vyhovět. Když třeba někomu vadí něco v komunikaci se mnou, nedá mi to stále nepřemýšlet, co vlastně dělat, aby ten druhý se se mnou cítil líp. Neustále u sebe objevuju silný tlak na pilu, neustálé snažení se o něco a následnou vyčerpanost

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *