O chvíli smíru se životem (a se sebou)

Jsou okamžiky, kdy mám pocit, že jsem v jednotě se vším. Přestanu bojovat s okolnostmi a hlavně se sebou a náhle se ve mně rozprostře klid. Takových chvil, kdy se ztiší moje mysl, a celým mým tělem prostoupí uvolnění, je vlastně jen pár. Ale když se přihodí (nebo se k nim nějak doberu), je to jako požehnání.

IMG_20171122_115843_852

Píšu o tom proto, že právě takový stav jsem prožila před pár hodinami. Teď už zase cítím, jak se to moje uvědomění a zklidnění vytrácí a mysl začíná těkat. Ale vracím se k tomu momentu, abych ho neztratila úplně. Zavřu oči a snažím se ho dohonit, chytnout za ruku. Na důkaz toho, že jsem vděčná, že ke mně přišel. A jako bych tím říkala: „prosím, neodcházej…“

Tenhle týden byl zvláštní, po měsících jsem náhodou potkala dva muže, kteří mi v posledním roce zlomili srdce. Třetí je daleko, takže ho potkat nemůžu, ale ten zas se odmlčel na moje zprávy, což je ve finále všechno podobně frustrující.

To první setkání bylo protivné tím, že jsem ho vůbec nečekala a byla jsem zrovna v docela náročném rozpoložení. Proto když se mě zeptal, jak se mám, nezmohla jsem se na půl slova. To druhé zas bylo nepříjemné v tom, že nejenže jsem ho nečekala, ale že dotyčný navíc nešel sám, nýbrž s nějakou ženou nejspíš k sobě domů. Pozdravili jsme se a já z té situace byla tak zaskočená, že jsem mu navrhla, jestli se někdy nepotkáme. Obojí mě solidně rozhodilo, a tak jsem vždycky potom přišla rozechvělá domů, zkontrolovala v zrcadle, jak vypadám (bídně, jak jinak), pak jsem zavolala kamarádce, až jsem si potom konečně i vydechla a trochu pobrečela.

Přemýšlela jsem o tom, jaké má takové setkání vlastně smysl. Neproběhlo za okolností, které by mě povzbudily v dalším vývoji, naopak mi sebralo sil. Zároveň ale bylo v obou chvílích něco milého, co mě (zbytečně) mátlo. Oba muži o mě zřejmě nemají zájem, a byť si nejsem jistá, jestli já bych měla o ně, stejně mi spolehlivě dokážou podlomit kolena a vyrazit dech. Vracela jsem se v mysli k těm pár minutám znovu a znovu. Ne, že bych hledala, ani naději ani sebetrýznění, ale něčím v hloubce mě to zaujalo a já jsem pořád nevěděla, čím vlastně a proč.

Až jsem pak s kamarádkou mluvila o tom, jak se vyrovnává s náročnými zkušenostmi, které nedávno prožila. Je moudrá a vždycky mě znovu a znovu dokáže ohromit tím, o kolik dál duchovně je, a jak mě tím může obohatit. Povídala mi o tom, že začíná vnímat důležité osoby, které teď jejím životem prošly s bolestným dopadem na ni samotnou, jako postavy z pohádky Princ a Večernice. Měsíčník, Slunečník a Větrník se v příběhu převtělují do postav, které prince zatíží dost náročnými zkouškami. Nicméně nedělají to ze zlého úmyslu, vlastně tím princi pomáhají. Poslouchala jsem ji fascinovaně, jak s laskavostí v hlase říkala, že věří, že jí život právě takhle posílá do cesty podobné lidi. Ale že když odhlédne od frustrace z dané chvíle, je schopná prohlédnout, že ti lidé samotní nejsou v jádru zlí a neodráží tak ani to, že by život byl nespravedlivý.

Vrátila jsem se v myšlenkách ke svým dvěma setkáním. Vybavila jsem si, jak oba muži měli v očích upřímnou radost z toho, že mě vidí. A snad i to, že mě mají rádi, byť teď nemáme být spolu. A dokonce možná i to, že se mám prostřednictvím jejich odmítnutí něco naučit. Viděla jsem jasně jejich oči, vřelost a jas, které tolik kontrastovaly s tím, jak náročná situace to pro mě byla. Najednou mě to celé tak dojalo, že jsem byla schopná odhlédnout od svého bolavého ega, od své zatvrzelé urputnosti, prostě od sebe. Viděla jsem, jak jsme každý na své cestě. Že jsou možná i oni Slunečník, Větrník a Měsíčník, kteří mi jen chtějí něco připomenout, něco mě v životě naučit.

A co to je? Nejsem si jistá. Srdce mi ale říká, že nejspíš to, že byť o sobě někdy tak pochybuju, že jsem občas vztahovačná a někdy jako dítě potřebuju ujištění o sobě a svých krocích, že i přesto jsem dobrá, že jsem v pořádku, že jsem hodná lásky. Možná mě nakonec budou muset odmítnout všichni tři a pak zas znovu, dokud mi nedojde, že jejich chování a smýšlení vlastně jen málo souvisí se mnou. Že bych mohla konečně já sama v lásce k sobě stát pevně na svých nohou a nenechat si je podlomit tím, jestli se mnou chce být ve vztahu někdo druhý.

Nevím… možná je to celé jinak. Nicméně na chvíli jsem měla zase pocit klidu a odevzdání, že životu můžu věřit, že se o mě laskavě postará. A to pro jednu mladou holku, která se učí jít životem úplně sama, znamená strašně moc. A tak jsem zavřela oči a plakala, aby se duše očistila a bolest lépe vsákla…

A když jsem je otevřela, ten třetí muž mi zrovna napsal zprávu plnou vřelosti. Chvíli jsem ho nechala s odpovědí čekat, ale v srdci mám teď mnohem víc lásky, odpuštění a porozumění.

Běžím za tím okamžikem, aby mi neutekl. Kéž by mohl zůstat a navždycky splynout s mou duší.

6 Comments

  1. Dagmar

    Mila Aneto,
    jsi tak uprimna a vsem ctenarum tu oteviras Tve nejhlubsi pocity. To obdivuji. Opravdu. Ja osobne bych asi dala tem muzum najevo, ze o ne vubec nestojim a ze ani nemam zajem jim rikat, jak se me dari. .Kdyz Te prvni opustil, bylo mu take uplne jedno jak se citis a jak se budes dale mit. Sel si za svym. Nemyslim pomstu, ale zdrava zloba a vztek na nej by Ti mozna pomohla vic. To dalsi, odpusteni, by nasledovalo asi potom. Ja myslim, ze nepotrebujes nejake almuzny, jestli nemeli zajem, tak at jdou k certu. At se divaji laskave nebo smutne. Tim si omlouvaji jen sve chovani. Moc Ti preji, aby se Ti ty okamziky klidu casto vracely a pomalu nachazela mir a klid v dusi.
    Ta fotografie se mi moc libi. Jako by vyjadrovala Tve pocity. Od tmy do krasne modre oblohy.
    .
    Mej se krasne….
    Dagmar

    1. Dagmar, děkuju za postřehy k článku. Nalomila jste tím další téma, kterému se chystám tady na blogu věnovat a to je zdravá zloba, vztek, postavit se za sebe a nebýt pořád „hodná/ý“.
      Nicméně v tomhle případě jsem to tak necítila, proto ten klid a smíření :).
      Krásné dnz přeju, Aneta L.

  2. Markéta

    Milá Aneto, mám moc ráda Váš blog. V téměř každém článku se najdu a něco si z něj odnesu. Tenhle článek byl přesně to, co jsem potřebovala, četla jsem ho několikrát … přeji Vám hodně takových okamžiků a hodně lásky. Mějte se krásně. M.

  3. Dája

    Ahoj Anet, podle mojí zkušenosti budeš o dotyčné nečekaně zakopávat tak dlouho, dokud Ti nebudou úplně volní. Život Ti nabízí setkání s nimi proto, aby sis uvědomila, jak na tom aktuálně jsi a kde ještě na sobě v souvislosti s konkrétním mužem zapracovat. Nevím, proč to ten svět (nebo kdo vlastně) tak zařídil, ale mně to vždycky fungovalo stoprocentně. A ty náhody by člověk prostě nevymyslel, kdybych Ti ti vyprávěla, budeš presvedcena, že kecám 😀 Proč třeba někoho potkat během jednoho roku na pěti různých místech v Praze a dalších devět let ani jednou? Není to přinejmenším zvláštní náhoda? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *