Sundavám krosnu ze zad (aneb ohlédnutí za rokem 2017)

S radostí nechávám rok 2017 za sebou. Bylo to zatím nejtěžší období v mém životě, a tak jsem se velmi ráda upnula k představě, že s pouhou změnou kalendářního roku může dojít i ke změne hlubší. Pár minut před koncem roku jsem se za ním ohlédla a uvědomila si, jaké závaží s sebou táhnu a že už nechci. S prskavkou a přípitkem jsem si pak představovala, jak tuhle tíhu minulosti sundavám z ramen. Doprskáno, dopito, jde se dál.IMG_20171231_104807_240

Navenek to bylo o rozchodu, hledání místa k životu, zkouškách přátelství a trochu smůle v pracovní oblasti. Nicméně uvnitř je to vždycky trochu složitější – procházela jsem obrovskou bolestí, zhroucením a krizí hodnot, samotou a bezesmyslností.

Hlavní zkoušku, kterou mi uplynulý rok přichystal, vnímám v odevzdání se. Moc ráda věřím v to, že když si člověk moc přeje a upřímně se snaží dělat maximum, vyplní se mu to, o čem sní. Avšak zákon nad tím zdá se být, že člověk mnohdy míní a život mění, a právě v tu chvíli pak nezbývá než se odevzdat.

V těch chvílích mi hodně lidí připomínalo, že to přeci nějaký smysl má, jen ho teď nejspíš nevidím. Bylo pro mě cennou zkušeností poznat, jaké jsou měsíce pro člověka, který žádný smysl nevidí, byť se třeba i snaží. Možná lidské utrpení nějaký smysl má, ale možná jde jen o naši touhu po tom, aby to všechno nebylo zbytečné, a možná některé události nikdy hezčí lesk ani po uplynutí času nezískají.

Ve smutku a bolesti jsem se stala opravdovější. To bylo vždycky moje přání – být pořád víc a víc autentická – ať už v herectví, kterému jsem se dřív věnovala, nebo v psychoterapii. Ironie je, že smutkem se lidem strašně vzdalujeme, protože málokdo snese být s námi v kontaktu i v bolesti, ale zároveň jsme v to odbobí nejvíc upřímní a otevření. Když mi bylo zle, s klienty se mi dařilo, mám pocit, o trošku líp, protože jsem jim v jejich bolesti a skepsi rozuměla. A už to samo o sobě může znamenat strašně moc.

Byla jsem hodně sama. Nedobrovolně i z vlastního rozhodnutí. Nicméně tenhle obzor uvědomění si, že ve finále se rodíme, procházíme životem a umíráme sami, mi byl dlouho milosrdně životem skryt, ale pro moji osobnostní zralost bylo nezbytné ho nahlédnout. Jen jsem tam tak zběžně mrkla, na víc té bezbřehé prázdnoty, která se v té krajině rozprostírá, jsem nebyla připravená.

Přátelé a blízcí mi občas říkali, že to přeháním, že se v bolesti utápím, že bych se měla nějak zaměstnat, dívat se na svět optimisticky, ale mně to připadalo jen jako balamucení a lhaní sama sobě. Chtěla jsem tím vším projít poctivě. A naučila jsem se za sebe v tomhle přístupu pravdy sama k sobě i postavit před druhými.

Nakonec jsem se ale naštěstí naučila i to, že je v pořádku občas použít obranný mechanismus, že je ok nebýt vždycky silná a že se svět nezblázní a nebude to pod mou čest, když si ze všeho nevezmu nějaké ponaučení a nebo si v tom budu připadat ukřivděná a zraněná. Každý přeci děláme to, na co nám síly stačí, a tak i mě nezbývalo než se smířit třeba s tím, že se zamilovávám fatálně, jsem neurotická a trochu narcistická a občas si připadám jako chudinka. Prostě taková jsem. A je to ok.

Nakonec jsem si udělala ty seznamy dva. Jeden toho všeho, co chci v roce 2017 zanechat a ideálně nadobro opustit. A pak jsem spontánně začala psát druhý, spojený s tím, co mi uplynulý rok přinesl. A s údivem jsem zjistila, že toho bylo dost. Nakonec byl ten seznam nálezů delší než ten ztrát.

A tak s radostí shledávám, že rok 2017 byl pro mě určitě otřesem hodnot a mého nezdolného naivního optimismu, ale že z obojího dost zbylo.

Děkuju vám za to, že touhle mou cestou společně se mnou procházíte a někteří z vás mě i neskutečně podporujete. Jedním z mých přání pro rok 2018 je to, aby tenhle blog vzkvétal. A já věřím, že nepůjde jen o pasivní myšlenku, nýbrž i o aktivní odhodlání. Neskutečně mě to totiž tady s vámi baví!

 

P.S.: Krásný nový rok 2018 vám přeju. Kéž se podaří nechat v minulosti její tíhu a vykročit k budoucnosti bez očekávání, jen s vroucným těšením se.

6 Comments

  1. Dagmar

    Mila Aneto,
    preji Ti do letosniho roku jen to nejlepsi, hlavne hodne zdravi (vim, ze to zni tak postaru), ale zdravi je opravdu nejdulezitejsi ze vseho. Take ti preji, aby jsi nasla klid a pohodu v sobe a to dalsi uz asi da opravdu jen ten cas. Mej se krasne
    Dagmar

    1. Milá Dagmar, moc děkuju za přání – a postaru to nezní vůbec, zdraví je opravdu klíčové ze všeho. Když není to, je všechno jen napůl nebo i míň. Z tvých komentářů čtu, že právě to teď zažíváš na vlastní kůži, což mě moc mrzí, a tak přeju, aby se všechno brzy narovnalo, vyléčilo, pohnulo a měla ses v novém roce co nejlépe!
      Děkuju za úžasnou podporu v minulém roce, moc si toho vážím.
      Aneta L.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *