Identita online vs. offline

Kdysi jsem se v psychologii osobnosti učila, že identita člověka se dá rozdělit do tří rovin. První je ta, kdo doopravdy jsme. Druhá je rovina, na které se snažíme nějak zapůsobit na druhé. Třetí pak je ta, jak nás vidí naše okolí. Tyhle roviny se samozřejmě u většiny lidí více či méně liší.

Jenže takhle to podle mě bylo jen do té doby, než se součástí našeho běžného života staly sociální sítě. Teď máme skoro každý identity dvě – online a offline. A to pak aby se v těch všech rovinách jeden vyznal…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Já osobně jsem na sociálních sítích nikdy moc aktivní nebyla. Změnilo se to až když jsem začala psát blog jako podporu své terapeutické praxe a chtěla jsem prostřednictvím sociálních sítí šířit to, co dělám. Nicméně z blogu se stala moje osobní platforma. Jistě, dál jsem terapeutka, ale mnohem víc než o terapii mě baví psát o svém životě, o tom, nad čím přemýšlím, co mě baví – zkrátka o mně.

Facebook a Instagram přišly s blogem ruku v ruce. Nejdřív mi to připadalo zvláštní. Posílat do světa své fotky, své názory, své úspěchy i selhání. „Koho to zajímá?“, říkala jsem si, ale stejně jsem to dělala. Zaprvé mně osobní blogy a vlogy jiných lidí neuvěřitelně baví a inspirují (čím víc ze života, tím líp). Nicméně hlavní důvod nebudu skrývat – to zvláštně narcisistní sebevyjádření v online prostoru mě neuvěřitelně chytlo.

Kupříkladu Instagram mám něco přes rok. Bude to asi 15 měsíců, kdy jsem si „googlila“, co to vůbec je. K dnešnímu dni tam mám 425 příspěvků, zítra už to bude zase jinak. To je skoro fotka za den, což svědčí o tom, že jsem na téhle sociální síti dost aktivní. Na základě Instagramu jsem si vyfotila své první selfie. Díky němu jsem se začala zajímat trošku víc nejen o estetiku svých fotek, ale taky, jak vypadají vedle sebe ve „feedu“. Jeden čas mě to vtáhlo natolik, že když jsem fotila, už jsem měla zároveň představu, jak to vedle předchozích fotek bude vypadat.

Tím, že jsem začala sociální sítě využívat ze dne na den, a hned od prvního okamžiku jsem se kvůli „marketingu“ (i když v mém případě jde o formu spíš rádoby nebo chcete-li sranda marketingu) snažila být maximálně aktivní, sledovala jsem sama na sobě zajímavý vývoj své online identity a jak se začíná propojovat s tou mou původní.

Odmalička jsem introvert, takže je pro mě odjakživa typické, že svou pozornost zaměřuju dovnitř – do sebe. Vysoká schopnost introspekce (kterou u sebe jako psycholožka oceňuji) se u mě mísí s určitou formou narcisismu (ze kterého jsem u sebe jako terapeutka lehce rozpačitá). V dospívání jsem chtěla být herečka a dost let jsem byla umělecky aktivní. Ta touha být vidět ve mně, zdá se, zůstala, byť se z herectví před kamerou přesunula k mému autentickému vyjadřování na blogu. Nejenom vzhledem k mým potenciálním klientům, ale hlavně kvůli svému osobnostnímu růstu, si často kladu otázku, zda dávám prostor svému uměleckému já a nakolik jsem prostě jen sebestředná.

Nicméně v blogování a focení pokračuju a nejenže mě to baví čím dál tím víc, dokonce mě už dlouho láká ještě k tomu začít vlogovat. Důvodů je spousta a bylo by sebestředné myslet si, že jde jen o mou egocentričnost, co mě pohání. Především to je můj prostor, ve kterém si rovnám myšlenky, zachycuju okamžiky a ukládám vzpomínky. Konkrétně na Instagramu mě fascinuje kontinuita, na které můžu sledovat, jak se postupně vyvíjím skrze to, co prožívám. Důležitým motorem jsou pak pro mě osobní zprávy, které dostávám od čtenářů – od vás. Někdy mi napíšete jen to, že máte něco podobně, často mě nějakou svou zkušeností rozšíříte obzor, a když mi bylo zle, dokonce jste mě neuvěřitelně podporovali. Každá takováhle zpráva ve mně prohlubuje víru a částečně poznání, že čím víc jsem otevřená já ke světu, tím víc to dostávám zpět.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mít sociální identitu má svoje obrovské výhody. V relativně uzavřeném prostoru můžeme rozvíjet tu rovinu, na které se snažíme být tím, kým chceme, a nějak působit na druhé. V online světě podstatně kontrolovaněji a efektivněji než v tom reálném. Právě proto asi většina lidí sdílí své hezké fotky, úspěchy, pozitivní myšlenky. I když ani tady nelze zaručit, jak to bude na druhé lidi působit. Přesto se asi skoro každý z nás raději vyfotí hezky upravený s přáteli v kavárně než po probrečené noci s mastnými vlasy v pyžamu doma. Tahle část sebeprezentace mně osobně dost baví. Estetika u druhých mě inspiruje, a tak se snažím zahrnovat ji i já sama do svých příspěvků.

Nicméně je tu samozřejmě i druhá strana téže mince. Publikováním jen těch nejlepších fotek a jen těch nejzajímavějších akcí ze sebe můžeme dělat v online světě někoho, kým nejsme. Právě proto mi dává takový smysl být k vám otevřená co nejvíc to jen jde. Chci s vámi sdílet to, co se mi daří, ale i to, v čem cítím svoje slabiny. Nevím, nakolik by vás zajímal můj monolog z chvil, kdy lituju sama sebe, nebo co by ve vás vyvolala fotka po proplakané terapii… přesto to čas od času zkouším. Nicméně našlapuju opatrně. Zpocená po tréninku s úsměvem na rtech fotku klidně publikuju, ale když jsem na Instastories dávala svou fotku po terapii, bylo mi zvláštně.

Tak jako se různé roviny naší identity proplétají, tak se promíchávají i identity, které v dnešním světě máme. Několik měsíců po rozchodu, kdy se mi nevedlo moc dobře, jsem cítila, že jsem se na svůj instagramový profil doslova upnula. Skoro každá chvilka radosti v těch šedivých dnech musela být zaznamenána a já si pak někdy i několikrát za den prohlížela nedávné fotky, abych si připomněla, že můj život není tak mizerný, jak jsem ho někdy v těch týdnech cítila. Snažila jsem se na sociální sítě psát o nejrůznějších myšlenkách, právě abych byla pořád co do největší možné míry autentická, nicméně pravdou je, že většinou mám chuť přispívat online spíš ve chvíli, kdy mám dost energie, než naopak. Některé mé přátele to dokonce mátlo. Podle mého online profilu soudili, že se mi daří daleko lépe, než když se se mnou pak sešli ve skutečnosti. Nemyslím si, že bych se v online prostoru snažila být někým jiným, nebo že bych naopak v realitě byla mnohem negativnější. Prostě každá z těchto mých stránek zachycuje nějak jinak mně samotnou. Ale pořád se snažím, abych to byla já.

A tak podle mě sociální sítě jen kontrastují fenomén, který ale my lidi známe už odjakživa. Tak jako do určité společnosti jdeme v těch nejhezčích šatech pečlivě upraveni, tak se i na sociálních sítích necháváme mnohdy unášet tím, jak bychom si přáli, abychom na druhé působili. Nicméně i když je to občas těžké, stejně pokaždé zkouším na otázku „jak se máš?“ odpovědět upřímně od srdce. A stejně tak i tady v online světě chci být tak opravdová, jak jen to půjde. Nicméně tak jako málokdy jdu do kavárny v teplákách s umučeným výrazem, tak stejně tak málo budu mít chuť s vámi sdílet fotky, které se mi nepovedly. V té míře, co ještě ano a co už ne, a co pro vás osobně je přínosné, mi můžete hodně pomoct, když zanecháte tady nebo i kdekoli jinde pod mými příspěvky nějaký komentář.

Comments are closed.