Cvičení a hubnutí bez dřiny a odříkání

Přáli byste si, abyste začali pravidelně cvičit a ideálně aby vám to dělalo radost, ale pořád se vám k tomu nějak nedaří „dokopat“? Už vám několikrát blesklo hlavou, že shodit pár kilo by bylo sice moc fajn, ale že takovou dřinu teď nechcete podstupovat? V tomhle článku vám nabízím trochu jiný přístup ke cvičení a hubnutí. Není o boji sám se sebou, jako spíš o tom následovat, co vaše tělo potřebuje.

Fotka před měsícem a půl, která zachycuje mou tehdejší spontánní chuť do jógy
Fotka před měsícem a půl, která zachycuje mou tehdejší chuť do jógy. Protahovala jsem se a cvičila, jen když se mi chtělo.

Kdyby mi někdo před měsícem a půl řekl, že se za týden začnu stravovat poměrně extrémním způsobem a za další si pořídím permanentku do fitness, abych tam trávila čas i šestkrát týdně, nevěřila bych. Zasmála bych se – ne, to prostě ke mně nejde. A diví se i všichni v mém okolí. Já, která jsem si vždycky zakládala na identitě povalečky po kavárnách, kde jsem si rozkošnicky dopřávala dortíky a přesvědčeně tvrdila, že pokud se jí s chutí, i tělo je po nich šťastné! A přesto – dnes jím méně než třicet gramů sacharidů denně, každý den cvičím, protože mám spoustu energie, a je mi v tom tak moc dobře, že zatím neplánuju přestat. Jak se to stalo?

Ta změna vlastně není zas až tak závratná. Jsem to pořád ta stejná já. Jídlo mi dělá neskutečnou radost – nevystavuju se hladu ani žádnému odříkání. Cvičím pravidelně, ale nestojí mě to žádnou vůli – mému tělu se prostě chce. Dřív bych nevěřila, že něco takového vůbec je možné (a obzvláště u mě!). Ale je to snazší než bych si kdy dokázala představit. Následovala jsem svou intuici a to, co moje tělo chtělo.

Většina diet a přístupů ke sportu jsou obestřeny hesly jako: „když nemůžeš, přidej víc“, „no pain no gain“ a „prostě musíš“, které mě neskutečně odrazují. Dril až ždímání se prostě nikdy nebyly a nejspíš nebudou pro mě. Zkouším i v téhle oblasti jít svou vlastní cestou. Rozhodla jsem se se svým tělem nebojovat a vlastně nebojovat vůbec s ničím. Se svým tělem spíš spolupracuju a nechám se unášet proudem. A právě to mě zavedlo do momentu, kde jsem teď.

Diety mě vždycky děsily. Potom, co jsem si uvědomila, že jsem ve čtrnácti v podstatě směřovala k poruše příjmu potravy, jsem se zařekla, že omezovat se v jídle nehodlám. Patnáct let jsem žila z velké části vegetariánsky kvůli etickému aspektu, vybírám si produkty, které jsou lokální a byly vypěstovány s ohledem na životní prostředí (pokud jsou k dispozici), a už dlouho preferuju spíš základní kvalitní suroviny než umělé náhražky a polotovary. To ale byla jediná „omezení“ mého stravování. Dva dorty v jeden den? Klidně. Jasně, že vždycky vařit s tučnou smetanou. A najíst se večer před spaním? Rozkoš. Prostě dopřávala jsem si a výčitky svědomí jsem kolem toho neměla. Jídlo mi dělá radost. A své tělo jsem měla ráda, i když mi boky pěkně nakynuly.

Nicméně po rozchodu jsem víc času trávila se svou kamarádkou, která se hodně zajímá o fitness, a inspirovala jsem se jejím velkým příjmem bílkovin ve stravě. Aniž bych to nějak plánovala, začala jsem spontánně vynechávat přílohy jako pečivo a těstoviny. Byla jsem překvapená, jak mi to svědčilo. Přirozeně jsem zhubla a to byl moc fajn pocit. Potom jsem se bavila s kolegyní z práce o tom, že dřív absolvovala keto dietu, a mě to zaujalo. Vyptávala jsem se na to a za tři dny jsem už byla v ketóze.

Tehdy jsem moc nevěděla, co to vlastně ksakru dělám. Já a dieta? Co to zase blázním? Ale měla jsem takový zvláštní pocit, že do toho mám jít a že mi to udělá dobře. Zatímco většina lidí trpí první dny keto diety cukrovými absťáky a nemají energii, mně bylo od druhého dne fantasticky. Všichni se mě ptali, jak to zvládám, a mě jejich otázky překvapovaly, protože jsem vlastně nic „zvládat“ nemusela. Neměla jsem hlad, nepronásledovaly mě chutě, nic mi nechybělo. Po pár dnech jsem si s opatrností připustila, že moje tělo nejspíš v ketóze čerpá ze všech jejích benefitů – žádné chutě a hlad, spousta energie, skvělá nálada. Došlo mi, že mě keto stravování zaujalo možná právě proto, že jsem k němu vlastně celý život podvědomě inklinovala. V keto režimu se lidé stravují ze 70% tuky. Jedno z mých životních mouder „šlehačka a majonéza se hodí ke všemu“ se teď naplňuje v plné míře. A je mi tak dobře!

IMG_20171115_103707_547

Ruku v ruce se s tím rozeběhlo i moje nadšení do cvičení. Výživová poradkyně mě první týden odrazovala od aktivity, ale mně už to po týdnu opravdu chybělo. Tehdy jsem sice necvičila nijak moc, ale skoro každý den jsem se protahovala jógou nebo jsem tancovala. V keto režimu jsem najednou měla mnohonásobně víc energie. Tak dlouho se mi hlavou honilo, jestli si konečně nesplním svůj sen chodit pravidelně do fitka, až jsem v jednom práskla do stolu kreditkou a zaplatila si permanentku. Některé dny jdu cvičit docela pozdě večer po práci, protože si chci pročistit hlavu, jindy se mi prostě chce zvedat činky a občas přijdu a jen tak uběhnu osm kilometrů. Zírám, fakt. Dřív jsem si v tramvaji vždycky sedala, protože jsem celé dny byla unavená a ani jsem nevěděla z čeho. Ke cvičení bych se musela dokopat, a nutit se do něčeho prostě nikdy nebyl můj styl. Tyhle týdny se do ničeho nenutím, nepřekáží ani moje slabá vůle, prostě jdu s proudem toho, co chce a potřebuje moje tělo.

Občas se mě někdo zeptá, jak dlouho plánuji na keto vydržet nebo kolik bych chtěla zhubnout. Ale já upřímně nevím. Nemám žádný cíl ani plán, prostě se jen chci cítit dobře.

Myslím na všechny ty roky, kdy jsem měla občas blbý pocit z toho, že jsem zase sežrala celé balení brambůrků na posezení, nebo kdy jsem vzdychala nad tím, že mám příliš slabou vůli na to, abych začala pravidelně cvičit. Je mi vlastně trochu těch let líto, protože teď se mi znovu i v této oblasti ověřilo, že když se člověk přestane do něčeho tlačit, může se v něm rozeznít přirozený podnět k tomu, co doopravdy chce. U mně je to teď hubnutí tuků a pravidelné běhání a posilování. Nevěřila jsem svému tělu, že když ho nechám, samo se nastartuje. O to větší teď k němu (k sobě) mám úctu.

Nevím samozřejmě, jak dlouho to bude fungovat u mě anebo zda to podobně bude probíhat i u vás. Nicméně pokud jste podobně intuitivní typy jako jsem já a životní styl založený na vůli a síle a boji vám nesedí, můžete to zkusit nechat plynout a důvěřovat svému tělu, že si řekne o to, co potřebuje, v době, kdy na to budete mít dost energie. Je to v rozporu s většinovým soudobým přístupem ke sportu a redukci váhy. Ale ta přirozenost v tom, nenucenost a důvěra ve vlastní zdraví, to jsou hodnoty, které alespoň já ve svém životním stylu chci udržet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *