Řekněte to sobě

Tohle jste už určitě četli stokrát. Přesto čtěte, prosím, dál. I když se to kolem nás opakuje pořád dokola, stejně tomu pořád nějak nedokážeme uvěřit…

IMG_20171012_155601_234

Mít se rád/a – schválně, kolikrát jste už tuhle levnou radu už slyšeli? Jenže i když se snažíme, stejně kolem sebe sleduju, že nám to moc nejde.

Nedávno jsme po telefonu mluvila s klientkou, která byla v tu chvíli úplně na dně. Vysněná práce nevyšla a ona si na místě, kam se za ní odstěhovala, připadala úplně odříznutá. Už několik týdnů slibovala psovi, že s ním zítra už určitě zajde na trošku delší procházku. Mluvily jsme dlouze, všechno, co by ji v té depresi teď posílilo, se zdálo nedosažitelné. Zajít do oblíbeného papírnictví přes ulici? Uvařit si něco dobrého k jídlu? Zavolat staré kamarádce a popovídat si s ní? To všechno by jí dřív udělalo radost a povzbudilo jí, ten den ale neměla sílu vůbec na nic. „Může to být opravdová drobnost. Jste teď oslabená, potřebujete se o sebe postarat, být na sebe hodná, hýčkat se…“ Tahle nevinná věta ji zaujala. „Je pravda, že já se vůbec nemám ráda. To, co často říkám sama sobě, bych jiné ženě nikdy neřekla“.

Fascinuje mě, že když jsme na dně, jsme tak nějak blíž pravdě. Naslouchala jsem té ženě a uvědomila jsem si přitom i já sama, že má naprostou pravdu. Mám kolem sebe neskutečné ženské a s trochou sebezapření přiznám, že se považuju za jednu z nich – jsme hezké, pěkně se oblékáme, máme lidi kolem sebe rády a dokážeme je podpořit, v práci se nám daří, jsme chytré a soběstačné. A přesto, ruku na srdce, všechny si občas říkáme „To jsi teda pěkně pokazila“ nebo „Možná kvůli tomu tě opustil“. Když se do něčeho chystáme, napadá nás „To asi nevyjde“ nebo pochybnosti „Zvládnu to?“ V zrcadle si všímáme svých nedostatků až kolikrát máme pocit, že celý svět se okamžitě dívá jen na ně. Před druhými lidmi se stydíme ukázat takové, jaké jsme, ze strachu, že to z nějakého důvodu bude nepřijatelné…

Občas někde v časopise s oblibou poradí udělat dobrý skutek: „Řekněte druhému, že mu to sluší“. Já navrhuju začít od sebe. Řekněte to sobě. Zatvařte se na sebe neodolatelně do zrcadla (vím, že to umíte!) a řekněte si, jaká jste kočka. Oceňte se za to, co se vám dnes daří. A podpořte se, jako byste byla svoje nejlepší kamarádka, v něčem, do čeho se chystáte.

Je to drobnost, ale když si to takhle budeme vzájemně od času připomínat, může se stát součástí našich životů. V terapii se stále znovu a znovu dostáváme s klienty k tomu, že jsme sami sobě tím největším kritikem a nejpřísnějším soudcem, někdy dokonce nepřítelem a sabotérem.

20171008205009

Ale věřím z hloubi srdce, že tohle je jen nános. Naučili jsme se tomu nejhlubšímu sebezpytování a největší sebekritice, protože to od nás chtěli rodiče, ve škole, v práci. Pod tíhou té vší sebereflexe jsme znejistěli a není divu – kolik lidí kolem vás má přirozené sebevědomí? Ale uvnitř, tam, kde jsme to opravdu jen my, když se dostaneme na dno (tak jako ta klientka, o které jsem vám tu říkala), tam můžeme zjistit, že jsme vážně skvělí a že toho spoustu dokážeme. Tak si to dnes připomeňte. Nejlépe hned!

4 Comments

  1. Dagmar

    Mila Aneto,
    tenhle clanek je jako na zavolanou 🙂 protoze ja opravdu ted jsem na dne, ale spis fyzicky. Beru silne prasky na bolesta a na uklidneni nervu a bojim se, ze na nich jiz budu muset porad zustat. I kdyz mi lekari rikaji opak. Ze se jich da po case zbavit, ale telo je ted opravdu potrebuje. Tak je beru, ale s trochou nejistoty. A zrovna dnes rano, divala jsem se do oblak s okna a rikala si sama k sobe, ze to zvladnu, dokonce jsem si dala pusu na ruce a ty ruce polozila na zada a hyckala je a rikala jim, to zvladnem spolu, urcite. Jsem fajn, nikomu neublizuji a mam se i rada. Vim, ze mam kolem sebe lidi, kteri me take radi maji a presto jsou tu ty neduverive myslenky. Pracuji na tom a vim, ze vuli jde vylecit vse. Nechodim moc do kostelu, verim sice na neco co nas tady na tom svete tak nejak ridi, ale jako mala jsem chodila s dedou do kostela a dobre si pamatuji na slova: ver a tvoje vira te uzdravi. A verim, ze to tak je. Jsou to epizody nasich zivotu, ktere nas nekdy tahnou ke dnu, ale kdo se ma rad, dovede se casem odrazit a vyplavat navrch. A tak jsi jdu obleci neco pekneho a i kdyz jsem dnes chtela zustat doma , pujdu na kurs francoustiny, do ktereho chodim jiz 17 let, kde mam spolecnost milych spoluzaku a zustavam dal v aktivnim zivote.
    Casto slychavam, ze co nas nezabije, to nas posili, trochu krute, ale kdo vi….nektere zkusenosti moc nepotrebujeme, ale kdyz prijdou tak se musi proste resit…..
    Dekuji za tenhle clanek, jses fajn a preji ti jen to nej……….:-))
    Dagmar

  2. Zuzana

    Vyborný článok 🙂
    Včera sa mi stalo niečo podobné.
    Mám momentálne tiež trochu smutné a komplikované obdobie keď mám pocit, že sa nič nedarí.
    Priateľ mal problém v práci, chceli ho vyhodiť pretože sa údajne nedostavil na plánované stretnutie keď bol chorý (žijeme v Anglicku)
    Pomohla som mu napísať veľmi podrobné odvolanie….firma uznala svoju chybu a zrušili výpoveď.
    Cítila som sa potom super a pomohlo vedomie, že dokážem niečo čo má zmysel.
    Som rada za takéto malé-veľké povzdbudenia, ktoré nám ukazujú v čom sme dobré.
    Zuzana

  3. Moje zkušenost je taková, že nestačí si to jen říct, ale říkat si to pravidelně. Kolikrát jsem slyšela, že jsem blbá/nešikovná/líná/atd, od okolí, od sebe…nesčetněkrát. Musím to těmi pochvalami nějak dočíslit, abych to sama sobě začala vůbec věřit. Aby (automatickou) reakci na jakékoliv zaváhání dohnala (automatická) pochvala za úspěchy. A že je každý den za co chválit.

  4. Dagmar

    Mila Aneto,
    nevim jestli ti mohu tykat, byla bych moc rada, kdyby jsme si dale obe tykaly a jestli chces, mohu ti samozrejme vykat. Vim, ze jsem o dost starsi, ale tak nejak mi to neprislo, protoze jsem zvykla si i s mladsimi tykat, treba s kamarady mych deti. Takze se omlouvam, jestli jsem zacala bez dovoleni.
    Moc hezky podzimni vecer preje Dagmar

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *