Řekněte to sobě

Tohle jste už určitě četli stokrát. Přesto čtěte, prosím, dál. I když se to kolem nás opakuje pořád dokola, stejně tomu pořád nějak nedokážeme uvěřit…

IMG_20171012_155601_234

Mít se rád/a – schválně, kolikrát jste už tuhle levnou radu už slyšeli? Jenže i když se snažíme, stejně kolem sebe sleduju, že nám to moc nejde.

Nedávno jsme po telefonu mluvila s klientkou, která byla v tu chvíli úplně na dně. Vysněná práce nevyšla a ona si na místě, kam se za ní odstěhovala, připadala úplně odříznutá. Už několik týdnů slibovala psovi, že s ním zítra už určitě zajde na trošku delší procházku. Mluvily jsme dlouze, všechno, co by ji v té depresi teď posílilo, se zdálo nedosažitelné. Zajít do oblíbeného papírnictví přes ulici? Uvařit si něco dobrého k jídlu? Zavolat staré kamarádce a popovídat si s ní? To všechno by jí dřív udělalo radost a povzbudilo jí, ten den ale neměla sílu vůbec na nic. „Může to být opravdová drobnost. Jste teď oslabená, potřebujete se o sebe postarat, být na sebe hodná, hýčkat se…“ Tahle nevinná věta ji zaujala. „Je pravda, že já se vůbec nemám ráda. To, co často říkám sama sobě, bych jiné ženě nikdy neřekla“.

Fascinuje mě, že když jsme na dně, jsme tak nějak blíž pravdě. Naslouchala jsem té ženě a uvědomila jsem si přitom i já sama, že má naprostou pravdu. Mám kolem sebe neskutečné ženské a s trochou sebezapření přiznám, že se považuju za jednu z nich – jsme hezké, pěkně se oblékáme, máme lidi kolem sebe rády a dokážeme je podpořit, v práci se nám daří, jsme chytré a soběstačné. A přesto, ruku na srdce, všechny si občas říkáme „To jsi teda pěkně pokazila“ nebo „Možná kvůli tomu tě opustil“. Když se do něčeho chystáme, napadá nás „To asi nevyjde“ nebo pochybnosti „Zvládnu to?“ V zrcadle si všímáme svých nedostatků až kolikrát máme pocit, že celý svět se okamžitě dívá jen na ně. Před druhými lidmi se stydíme ukázat takové, jaké jsme, ze strachu, že to z nějakého důvodu bude nepřijatelné…

Občas někde v časopise s oblibou poradí udělat dobrý skutek: „Řekněte druhému, že mu to sluší“. Já navrhuju začít od sebe. Řekněte to sobě. Zatvařte se na sebe neodolatelně do zrcadla (vím, že to umíte!) a řekněte si, jaká jste kočka. Oceňte se za to, co se vám dnes daří. A podpořte se, jako byste byla svoje nejlepší kamarádka, v něčem, do čeho se chystáte.

Je to drobnost, ale když si to takhle budeme vzájemně od času připomínat, může se stát součástí našich životů. V terapii se stále znovu a znovu dostáváme s klienty k tomu, že jsme sami sobě tím největším kritikem a nejpřísnějším soudcem, někdy dokonce nepřítelem a sabotérem.

20171008205009

Ale věřím z hloubi srdce, že tohle je jen nános. Naučili jsme se tomu nejhlubšímu sebezpytování a největší sebekritice, protože to od nás chtěli rodiče, ve škole, v práci. Pod tíhou té vší sebereflexe jsme znejistěli a není divu – kolik lidí kolem vás má přirozené sebevědomí? Ale uvnitř, tam, kde jsme to opravdu jen my, když se dostaneme na dno (tak jako ta klientka, o které jsem vám tu říkala), tam můžeme zjistit, že jsme vážně skvělí a že toho spoustu dokážeme. Tak si to dnes připomeňte. Nejlépe hned!

Comments are closed.