Jsem zamilovaná. Nedá se nic dělat.

Tohohle muže už jsem Vám zmiňovala. Poznala jsem ho měsíc po rozchodu, za další měsíc jsem se do něj zamilovala a za chvíli to bude už skoro půl roku, co mi motá hlavu. Prožívám lásku jako z dívčího románu – tak zvanou „nešťastnou“ lásku. A jako náctiletá se v tom i cítím. Ať totiž dělám, co dělám, nějak se mi nedaří s tím bojovat.

IMG_20171111_193347_567

Ten příběh není zase tak zajímavý a vídáte ho kolem sebe naprosto běžně. Seznámili jsme se s tím, že oba hledáme něco nezávazného. On mi řekl, že se zamilovat nechce a že ví, že se nezamiluje, protože se v tomhle dokáže ovládat. Já jemu ironicky odvětila, že kdybych se do něj zamilovala, byla by to vlastně šťastná událost, protože bych aspoň přestala myslet na bývalého. Týden se s týdnem sešel, vídali jsme se a mně s ním bylo bezvadně, zamilovala jsem se a on si začal držet odstup. Snažila jsem se korigovat svoje city tak, abychom se mohli dál vídat, ale on si držel odstup. Vysvětlila jsem mu, že tuším, že nejde o lásku a závazek na celý život, že chci jen dát průchod tomu, co mezi námi evidentně je a užít si vášnivý románek, on si držel odstup. A ten odstup je teď tak velký, že jsme se přestali jeden druhému ozývat.

Můj vnitřní příběh kolem toho je nicméně mnohem zajímavější. Uvědomuju si na tom strašně moc věcí a skoro každý den samu sebe překvapuji. Co mě šokovalo snad úplně nejvíc bylo to, že jsem tomu propadla tak rychle a tak intenzivně, i když nemáme téměř vůbec nic společného. Co dalšího mě opakovaně zaráží je to, že si v tom vůbec nedokážu pomoct a cítím se tím zmítaná. Ale co jsem absolutně nechápala bylo především to, proč proboha jsem se do takového muže vůbec zamilovala?

Znáte mě, jak se ve vlastních pocitech a myšlenkách piplám. Zčásti proto, že jsem terapeut a jsem prostě zvyklá vnitřnímu životu věnovat tolik pozornosti, ale taky je to moje podivínská záliba – sedět u kafe a zkoumat vlastní tok myšlenek. A tak to začalo. Snažila jsem se tomu přijít na kloub. Proč jsem se do něj zamilovala? Moje schopnost intelektualizace se činila a já přicházela s teoriemi od toho, že mi připomíná mého otce a tímhle vztahem bych chtěla změnit mezi generacemi opakující se dynamiku, přes hypotézu, že jsem masochistka a přitahují mě muži, kteří mě zároveň zraňují, až po teorii, kterou zastává většina lidí v mém okolí, že mě přitahuje prostě proto, že je nedostupný. Každá z těch teorií nějak dává smysl a částečně je možná na každé z nich zrnko pravdy. Nicméně všechny mají společné to, že v nich figuruji jako někdo, kdo aktivně vstupuje do životních rozhodnutí, která ho ničí. Možná tohle znáte sami u sebe, v takových chvílích se pak člověk cítí jako největší hlupák. „To je teda bezvadný, že se zamilovávám do mužů, kteří jsou nedostupní“ vede u mně osobně nejen k rozčarování, ale taky ke vzteku sama na sebe a ve finále jen výčitkám, které nevedou naprosto nikam. Byla jsem nešťastně zamilovaná a tohle mi teda vůbec nepřidávalo.

IMG_20171111_193246_156

A pak jsem o tom konečně mluvila víc do hloubky se svojí terapeutkou. Tohle téma jsem v každé hodině jen naznačila. Styděla jsem se rozebírat to s ní celé sezení, protože jsem si připadala jako největší hlupák, který se z vlastní blbosti zamiloval a teď by si kolem toho chtěl ještě stěžovat. Jenže když jsem jí to popisovala, řekla mi: „Vy se s ním vlastně cítíte strašně dobře“. A tahle nevinná poznámka ve mně vyvolala příval pocitů a vzpomínek. Jedna za druhou se začaly vyplavovat ven a já se přistihla , jak se šťastně usmívám, když jsem si vzpomněla na druhé setkání, kdy jsem mu celá nervózní z té nové situace položila hlavu na rameno a v tu chvíli to bylo tak intenzivní, že jsem okamžitě zavřela oči a celou mně zalil neuvěřitelný pocit bezpečí a intimity. Popisovala jsem své terapeutce tenhle pocit, který s ním opakovaně prožívám, když se vidíme a když se mě dotkne nebo se na mě usměje, a ona trochu zmatená připustila: „Víte, asi to bude znít divně, ale jako byste se s ním cítila jako s mámou“. Měsíce jsem intelektualizovala, ale tahle jediná zvláštní poznámka způsobila, že všechno začalo zapadat do sebe a já jsem konečně přišla na smysl toho všeho. Zamilovala jsem se do něj právě proto, že když mu položím hlavu na rameno, cítím se s ním nejbezpečněji a nejslastněji, co jsem se kdy s kým cítila. Může být nedostupný, občas se chovat jako egoista nebo dokonce jako vůl, ale dokud je to muž, se kterým cítím takovouhle intimitu, nemůžu se divit, že jsem zamilovaná. Najednou mi to začalo připadat přirozené. A osvobodilo mě to od mých sebemrskačských teorií. Taková úleva!  Jsem zamilovaná prostě proto, že je mi s ním dobře. Tečka.

Píšu vám o tom taky proto, že tyhle myšlenkové pochody zná u sebe většina z nás. Možná to nezažíváte u nešťastného zamilování, ale třeba v jiné oblasti, kdy nerozumíte tomu, že se vám nedaří. Hledat chybu u sebe je bezvadná součást sebereflexe, ale občas taky nástroj zbytečného sebemrskačství (které kolem sebe vídám opravdu často, aniž bychom si ho u sebe uvědomovali).

Několik posledních měsíců jsem si připadala jako ubohá náctiletá holka. Píšu ubohá, protože jsem se tak cítila – každý den vzdychat, přemýšlet, co se stalo špatně, snažit se ho nesledovat na sociálních sítích (jednou jsem se dost spálila), mít potřebu o tom pořád dokola mluvit s kamarádkami, každou drobnost zveličovat, rozplývat se při vzpomínce na jeho úsměv a u toho se cítit smutně k uzoufání a k tomu ještě ten stesk… Budu upřímná, některé dny mě nutkavé myšlenky na něj vyloženě otravovaly. A tak jsem se snažila nějak to dostat pod kontrolu – „takhle přeci dospělá žena nemůže žít“, říkala jsem si. A tak jsem zkoušela různé myslitelné i nemyslitelné způsoby, jak se od něj odpoutat, a nebudu vám tu raději některé zmiňovat, abyste si udrželi alespoň zbytkovou iluzi o mém duševním zdraví. Nepomáhalo nevídat se, randit s někým jiným, mluvit s ním o tom… Nepomáhalo nic. A já jsem se sice už nepovažovala za hlupáka, že jsem se do něj zamilovala, nicméně teď jsem si připadala neschopná, že s tím nedokážu přestat.

Vlastně jsem za tu zkušenost ráda, protože teď chápu hluboce všechny náctileté klienty, kteří se na krizovou linku obrací s nešťastným zamilováním, rozumím víc všem dospělým, kteří si nemohou pomoct a dál dělají něco, co ví, že by dělat neměli. Prostě víc chápu lidskou slabost. A trvalo mi to, ale postupně jsem došla k tomu, že i ta patří k člověku. A tak považuju za úžasné snažit se na sobě pracovat a posouvat se, ale zároveň vidím, že je nevyhnutelné, že nás občas potká něco, s čím prostě nenaděláme vůbec nic.

Když jsem vystřílela všechny pokusy, jak situaci změnit, musela jsem kapitulovat. Prostě jsem zamilovaná. Nedá se nic dělat.

A vlastně, vždyť právě to je součástí lásky – že ji nemáme pod kontrolou, že je jako zázrak, který se buď stane nebo ne. A tak si snažím připomínat, že je nádherný, že se po rozchodu moje srdce nezatvrdilo a jsem schopná milovat. Snažím se být vděčná za jedny z vůbec nejkrásnějších chvil v životě, které jsem s ním zažila. Zkouším být pokorná a ze své „nešťastné lásky“ nedělat životní pohromu. Ale víte, co? Stejně mi to smutný připadá, a chtěla bych víc a nejradši bych se takhle vůbec necítila. Ale to už je prostě zamilování, co nadělám. A jak vtipně poznamenala moje terapeutka: „To drama k nešťastné lásce prostě patří“.

Tak jsem smířlivější k sobě (a přestala jsem si to dávat za vinu) a smířenější s tím, že jsou situace, se kterými nic nenadělám (a už jsem vzdala marné pokusy nějak to dostat pod kontrolu). Začínám v tom cítit mnohem větší klid. Mám se víc ráda a mnohem snáz se mi teď prochází každým dnem. Občas mě myšlenka na něj rozlítostní, často mě nějaká vzpomínka rozesměje. A je v tom pořád ta mladá energie náctileté, ale taky už větší klid té „cetileté“ a já někde uprostřed se už strašně těším na další milostné dobrodružství.

4 Comments

  1. Dája

    Ahoj, takhle silně jsem to cítila dvakrát a oba měli poruchu osobnosti 😉 ..ehm..a to jsem psycholožka. Jakmile mi tohle docvaklo, už je dokážu poznat včas..

    1. Ahoj Dájo, děkuju za vtipný komentář – možná nebyl myšlený humorně, nicméně mě to vlastně pobavilo, protože něco pravdy na tom určitě je. Každý jsme nějak v něčem „nezdravý“, takže to beru s rezervou, nicméně je možná fajn si připomínat, že ne všechny duševní pochody druhých musí mít zdravou logiku, takže na to budu myslet, až zase něco z toho, co říká nebo dělá, nebudu chápat. Děkuju moc za další úhel pohledu, určitě se mi bude hodit i v dalších situacích s jinými lidmi!
      Měj krásné dny

      Aneta L.

  2. Dája

    No, Anet, jednou mě to málem stálo spokojené manželství, plus zhubnutí 17kil za dva měsíce od nervů a dva roky jsem se dávala dohromady, plus to, co jsem kvůli dotyčnému dost zásadně pokazila.. A disocialni poruchu měl téměř jistě, koukala jsem se pak s odstupem do diagnostických kritérií

  3. Eva

    Trochu mi to připomnělo samu sebe. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že mám svým způsobem sebedestruktivní sklony. Tedy i když vím, že mi některé věci a situace ubližují, neumím se od nich odtrhnout. A to se týká hlavně lásky. Nešťastné a neopětované. A já s tím nejsem schopna nic udělat a spíše čekám a doufám, že mě z toho dostane někdo další.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *