Následování intuice

Poslední dobou mám docela silnou intuici. Nevím proč co dělám, ale když to s klidem nebo i v rozpacích následuji, vyplácí se mi to vrchovatě. Barcelona byl nápad kamaráda. Jeho zapálení mě přimělo začít představovat si. A to je u mě vždycky půl cesty. Zbývalo jen zodpovědět si pár otázek – bude to stát za ty peníze? (pokaždé na konci dovolené si ale stejně znovu ověřím, že vždycky stojí), není příliš zhýralé jet zase k moři? (i když ve finále souhlasím se ségrou v tom, že dvakrát i třikrát v roce k moři je vlastně pořád málo), a jedna klíčová: jet na tři dny s kamarádem nebo si to prodloužit na další týden o samotě? A právě tehdy se ozval hlas intuice, který mi říkal: „Potřebuješ tam jet a být sama“. A o tom, jak jsem poslechla, a bohatě se mi to vrátilo, je tenhle článek.

20171019173722První dva dny jsme byli s kamarádem ubytovaní spolu a dohromady jsme taky trávili většinu dne (pokud zrovna nebyl někde na rande). Když jsem vystoupila z metra a nasála překvapivě teplý vzduch (myslela jsem, že říjnové dny budou ve Španělsku už chladnější) a rozhlédla jsem se kolem, jako bumerang se mi vrátila moje láska a zaujetí ke Španělsku, kterými jsem žila před lety. Země mě baví vizuálně – od estetiky domů, přes mé milované palmy, až po pro mě neuvěřitelně fotogenické lidi. První dva dny jsem nespustila oči z mužů – a o to víc, že někteří z nich ani oni ze mě (pobyt na jihu Evropy je pro ženu jako lázně pro sebevědomí). Miluju zvuk jazyka, který jako by pro mě ztělesňoval to, jak jsou místní lidi vřelí a energičtí. Španělská kultura mi navíc i strašně chutná – víno a obyčejná tortilla espaňola mě vnitřně vyklidní už při prvním polknutí. A tak když se to všechno sečte, mám pocit, že ve Španělsku ožívám. Jako by tam bylo moje srdce doma. A ke štěstí mi pak stačí toulat se ulicemi, pozorovat v kavárně lidi, sednout si na pobřeží a vychutnat si víno na terase.

Po třech dnech jsem se přesunula na pobřeží Costa Brava. Musím se přiznat, že jsem vůči němu chovala předsudky. Nespravedlivě jsem považovala pobřeží za rovné, nudné a plné turistů. Když se vlakem z Barcelony jede na sever, první úsek takový skutečně je (alespoň pro mě), ovšem za Blanes začíná být pobřeží úžasně členité – vybíhá do výběžků i kopců, krajina je šťavnatá. Rezervovala jsem si pokoj pro sebe s bohatými snídaněmi a večeřemi a spa v historickém městečku Tossa de Mar. Hrad, několik pláží, staré uličky – co víc si přát? Když jsem dorazila, už na mě vydatně sedalo nachlazení, kterému jsem záhy padla za oběť. První den v Tosse jsem si připadala osamělá, stýskalo se mi po rodině a přátelích v Čechách a brečela jsem, když mi bylo fyzicky zle a uvědomila jsem si, kolik peněz a úsilí jsem dala za to, abych ležela bezvládně sama na hotelovém pokoji. Zpětně ale nemoc hodnotím jako to nejlepší, co se mohlo stát. Když mi bylo fyzicky nejhůř, přestala jsem řešit vztahy a jen jsem se soustředila na svoje tělo, které zoufale potřebovalo péči. S každým okamžikem, kdy mi pak bylo líp, a já mohla zabalená do vlny sedět u moře, se prohlubovala moje vděčnost a kontakt sama se sebou a vnitřními zdroji v sobě. Poslední dva dny v Tosse jsem začala zase pracovat na svém projektu, psala jsem u moře, v kavárně i u bazénu, a cítila jsem, jak jsem každou minutou silnější a vyrovnanější.

20171022221723Těšila jsem se do Barcelony. I když se mi z Tossy nechtělo, nemohla jsem se zároveň dočkat, až se zase vrátím do města tolika možností a projdu všechny kavárny a obchody, které jsem si naplánovala. Připlatila jsem si za airbnb v úplném centru, což byl umělecký „byt“ na střeše s terasou místo obýváku. Když jsem v ložnici viděla svůj pohled na katedrálu, po dlouhé době jsem si zase začala připadat jako dítě štěstěny. Vždycky jsem si to o sobě myslela a byl to samozřejmě skvělý pocit, nicméně za poslední smolný půlrok jsem o svém štěstí občas trochu pochybovala. V Barceloně jsem ho zase našla.

Pro tenhle pocit jsem tam jela. Proto jsem cítila, že bych tam měla být sama. To byla ta nejistotou opředená, nicméně jednoznačná odpověď uvnitř mě, když jsem zvažovala jestli jet. Měla jsem tam potkat zase samu sebe – vyrovnanější, spokojenější, zářivější. Poslední tři dny mi tak splývají do oslnivé šmouhy – pláž, brunche, káva, víno, a hlavně já, já, jen já. Sama jsem si byla nejlepším parťákem, o sebe jsem se opírala, na sebe jsem se usmívala.

20171022202801

Jsem už nějakých čtrnáct dnů zpátky a tohle ladění mnou pořád vibruje. Snažím se ho udržet i tady v Čechách – každý nástroj se přece musí pravidelně ladit. Nicméně to, že moje následování intuice mělo happy end, to beru jako krásný a nečekaný dárek od vesmíru. Děkuju za něj!

P.S.: V příštím článku se s vámi chci podělit o tipy, co úžasného v Barceloně ochutnat. A mám rozepsaných i kopu dalších článků, tak brzy na viděnou!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *