Srdce dokořán aneb Jak zvládnout silné emoce

Mám srdce dokořán. Na povrch jako by se nic nedělo, ale uvnitř denně projdu velkými dobrodružstvími. Desítky, možná stovky pocitů každý den. Smutek vedle radosti, smíření se míchá s bolestí, všechny emoce vměstnány na sobě. Jsem v tom, nechám se unášet proudem a věnuju se jednomu pocitu za druhým. Chci se s vámi o tuhle zkušenost podělit, protože věřím, že v ten pravý čas může některým z vás nabídnout jinou cestu, než na kterou vás tlačí okolí.

Jde o cestu sám k sobě.

IMG_20170830_232116_979

Procházím bláznivým obdobím. Ten samý den pláču a raduju se. Jsem plná emocí a hned záhy tak obrovsky klidná. Na otázku, jak se mám, mnohdy nevím, jak odpovědět, protože když se spokojenost vrství přes úzkost, těžko se to vyjádří v pár slovech. „Mám se dobře“ by bylo pravdivé stejně jako „jsem na dně“. Sama bych dřív nevěděla, zda je to vůbec možné, a občas si kladu otázku, jestli to vůbec je normální. Ale věřím, že je to přirozené. Rozhodla jsem se vydat touhle cestou s co největší odvahou a upřímností k sobě. Zatím nevím, jestli tohle všechno nějak dává smysl, ale víru v to následovat vnitřní proud zase začínám neochvějně cítit. A to jsem vždycky intuitivně věděla, že je jediná pro mě správná cesta.

„Nebuď smutná“. „Hoď to za hlavu“. „Zabývej se něčím jiným“.

To je jen několik z mnoha vět, které jsem si vyslechla, a které byste nejspíš slyšeli i vy, kdybyste se ocitli v krizovém období. Byť jsou všechny míněny s nejlepším úmyslem a jako dobré rady, snažím se nenechat se jimi vychýlit ze svého směru.

Neutíkám před svými pocity do aktivit, které by zaměstnaly mou mysl, nepotlačuju je, nezlehčuju. Někdy mi dá dost zabrat sebrat všechnu odvahu a když se objeví strach nebo smutek, projít jimi. Věnovat jim tolik času a pozornosti, kolik zasluhují. Byť je to někdy tak těžké ustát svůj hluboký smutek, když přijde, nebo projít třeba i jen pár minutami bezmoci. Stejně to zkouším znovu a znovu. A ke svému překvapení postupně zjišťuju, že mám hlavu díky tomu čím dál tím víc zdviženou.

Opakuju si, že každá emoce má svůj význam.

V posledních měsících mě s cizí ženou zradil muž, o kterém jsem si myslela, že je láska mého života, a záhy jsem přišla o další lásku, která ve mně ožila jako nová naděje. Musela jsem se stěhovat, padla pracovní nabídka, na kterou jsem se strašně těšila, zvykám si na úplně jiný život a to, co mi dřív dávalo smysl, bylo zpochybněné. Byť zažívám i spoustu krásného, tyhle události s sebou nevyhnutelně přinesly nejrůznější myšlenky a pocity. Rozhodla jsem se jim čelit. V terapii svým klientům dodávám odvahu, aby byli v kontaktu se svými pocity, a o to stejné se snažím i u sebe. Protože když se jim nebudu věnovat teď, jsem si jistá, že nezmizí, jen se zakuklí a stejně se časem odněkud vyvalí. Ne, chci být statečná a na nějakou dobu být slabá, projít temnotou, odevzdat kontrolu a přijmout i to riziko, že to nebude mít výsledek, jaký bych si představovala. Doufám, že pak třeba budu silnější, nebo alespoň celá.

Mám srdce dokořán. Cítím ho mocně tepat v celém těle každou chvíli každý den. V práci se mi to, zdá se, vyplácí, protože díky tomu můžu být v opravdovém a upřímném kontaktu s klienty. V osobním životě mě to občas přemůže a uprostřed ulice někdy přemáhám pláč. Ale přicházím na to, že to jde zvládnout. Projdu smutkem a pod ním objevím skrytý vděk a s tím se zas vynoří kreativita a lehkost… Kdybyste mě tam na té ulici potkali, v očích byste přečetli, co prožívám, ale zároveň bych vás viděla upřímně ráda a mohli bychom zajít na kafe. Takhle teď žiju. Tancuju, maluju, poslouchám hudbu a občas s ní zpívám z plna hrdla, sedívám se sklenkou vína v tichu, píšu. Když byste se mě některé dny zeptali, co jsem dělala, nedokázala bych odpovědět, ale přitom mě každý den zmáhá, protože toho prožiju víc než dřív za celý týden.

Kolem sebe cítím mocný trend, až tlak na pozitivní přístup a myšlení.

Všichni se chceme mít dobře, ideálně co nejvíc a co nejrychleji.

Je to docela přirozené. Jistě, i já bych to brala. Nicméně když je to za cenu potlačování některých emocí, nepřipadá mi to zdravé. Hledám jinou cestu – asi delší a těžší, nicméně věřím, že na konci lepší, protože zdravější. Opírám se v tom o současné psychologické pojímání a poznání psychického zdraví. A teď i o svou zkušenost. Píšu vám o tom, protože jednu dobrou zprávu z toho všeho, co mě teď občas tak trochu zaplavuje, přeci jen mám. Těmi nepříjemnými pocity, před kterými bychom nejradši prchli, se dá projít. Možná to má své limity, které jsem zatím nepoznala, protože těch největších ran života jsem zatím byla naštěstí ušetřena. Ale v tom běžném životě, co každý z nás denně zažívá, doporučuju neutíkat před sebou a prožít své pocity, ať už jsou jakékoli.

Comments are closed.