Retreat v Praze

Poslední týdny pro mě byly dost náročné. Vracející se nemoc, spousta práce, obrovská únava a z toho pramenící sociální izolace sehrály svou úlohu i na mé psychice. Až jsem se dostala do bodu, kdy jsem musela přátelům vyslat SOS. A pomoc přišla v podobě krátkého, zato intenzivního retreatu v mé milované Praze.

Když jsem kamarádkám napsala, že potřebuju jejich pomoc, všechny do jedné se mě terapeuticky ptaly: „A co by ti teď nejvíc pomohlo?“ Terapeutky se v nich prostě nezapřou. Jenže já jsem neměla tušení. Takových momentů jsem naštěstí v životě zažila jen pár, a teda není o co stát, ale alespoň jsem si znovu zčerstva připomněla, jaké to je, když je člověk opravdu v koncích se silami a neví, co dělat.

Mám obrovské štěstí, že jsem obklopená úžasnými lidmi, především ženami. Jedné kamarádce nakonec asi došla trpělivost a za dvě hodiny mi volala s plánem. Před devátou nastoupím do vlaku, ona přistoupí později, v Praze na nás bude čekat další kamarádka, vyberu si místa, kam chci jít. A tak se taky stalo.

Měly jsme v plánu vyrazit Mezi srnky a dát si tam brunch. Nicméně protože jsme holky vybíravé, nakonec jsme zašly do Pho Vietnam Tuan a Lan. Když jsem tohle místo měla za rohem od domova, pořád jsem odkládala jeho návštěvu. O to větší radost jsem měla, když jsme si balíčky s jídlem rozbalovaly na Náměstí Jiřího z Poděbrad, kolem kterého jsem denně chodila skoro šest let. Mimochodem, jídlo bylo vynikající a vřele doporučuju zajít na Bun bo Nam bo a placku z batátů a krevet.

Nicméně když jsme u těch vzpomínek, nedalo mi to a šla jsem si na chvíli stoupnout před okna svého posledního pražského bytu. Jak já to tam milovala! Mezi Pavilonem a Riegrovými sady jsem tehdy našla útočiště, kde bylo tolik prostoru, že jsem celé hodiny mohla tančit tango a odkud jsem s radostí vyrážela užívat si centrum města. Jak jsem tam tak před „svými“ okny stála, nemohla jsem se ubránit pocitu, že když sáhnu do kabelky pro klíče, budu se tam zase moc vrátit jako bych se nikdy neodstěhovala.

Pokračovaly jsme do La Boheme Cafe. Nicméně ani ne tolik kvůli kávě, jako spíš kvůli holčičímu interiéru, který je pro mě příjemným osvěžením po většině seversky laděných kavárnách, které poslední dobou navštěvuji. Jsme tři terapeutky a podle toho taky vždycky vypadá naše konverzace – probereme všechno od svých pocitů a vztahů přes sex až po módu a líčení. To pak čas běží rychle a přitom v něm zapomenu úplně na všechno kolem a nechám se uvolněně nést proudem.

Lákala nás zmrzlina Créme de la créme, prý je nejlepší v Praze. A protože jsme každá snědla skoro čtvrt litru a ještě jsme se tam druhý den vrátily, můžu potvrdit, že tomu tak skutečně je. Pistáciová je pro mě suverénně ta nejlepší zmrzlina, jakou jsem kdy ochutnala. Jediná potíž toho, když objevíte tak lahodnou dobrotu, je pak ta, že na ni myslíte i v Brně a nedá vám to než se tam vrátit. Může se stát i to, že, jako já, zosnovujete složitý plán hned na příští víkend, který se sofistikovaně tváří jako návštěva výstavy a rodinné setkání, ale ve skutečnosti má jen jeden hlavní skrytý sladký cíl.

Druhý den jsme si přivstaly a já jsem se rozhodla překvapit svou úžasnou kamarádku s jejími dětmi, která bydlí opodál. Poslední dobou mi v dospělém životě strašně chybí moment spontánnosti a překvapení, co se návštěv a setkání týče. Týdny před s dotyčným srovnáte diáře, abyste se složitě domluvili kde, jak a v kolik. A tak jsem prostě riskla, že třeba ani nebudou doma (hold bych ztratila hodinu a půl času), a s trsem banánů zvonila tak dlouho, dokud se mi nerozhodli otevřít. Napínali mě dlouho, už jsem tam skoro banány nechala před brankou, ale nakonec jsme spolu zažili krásné dopoledne se snídaní na zahradě a skákáním na trampolíně.

V Praze jsem pak měla ještě pár hodin sama pro sebe, než se s kamarádkou budeme vracet zpět směr Brno. Rozhodla jsem se užít si je jako turistka a zase po delší době vystoupat na hrad, projít Kampu, sednout si k řece a u toho si vyfotit pár selfie. Jak jsem se motala těmi krásnými místy, pořád jsem měla pocit, že mi někdo po boku chybí. Partner, kterému bych ukázala, čeho jsem si zrovna všimla, který by mi na romantické vyhlídce lípnul pusu do vlasů a objal v pase, který by mě vyfotil místo mého kloubení zápěstí. Nakonec jsem se v jedné z uliček zastavila, jako bych se podívala do očí sama sobě a řekla jsem si: „Jsi sama. A nejspíš ještě nějakou, možná dost dlouhou dobu budeš. Ale neboj, jsem s tebou“.

Tak nějak vypadá poslední dobou můj život. Samota se střídá s obklopením úžasnými lidmi. Pocit osamění se překlápí do spokojenosti být sama se sebou. Jako na houpačce. Znám teď moc dobře, jaké to je být uzemněná realitou, a tak si užívám dny jako jsou tyhle s obrovským vděkem.

P.S.: A co vy byste podnikli, kdybyste v Praze měli jen dva dny?

One Comment

  1. Veronika

    Krásné odpoledne přeji,
    velmi mě těší, že o tyto spontánní akce nejste připravena a máte někoho, kdo Vám pomůže a nenechá Vás topit se v situacích, kdy jste v nouzi! 🙂 Občas mě i mrzí, že vlastně nikoho k sobě nemám a vlastně lidem kolem by bylo jedno, kdybych prostě zmizela, ale člověk se s tím musí naučit tak nějak žít.
    Mějte se krásně! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *