Jak se z líné kočky v okně stala kočka běžící po pláži – aneb Jak se dostat do formy pro lenivé

Konečně jsem přišla na způsob, jak si užívat cvičení a postupně se dostávat do formy. Jestli byste jako já a A. Geislerová kavárenské povalečství klidně braly jako sport a předchozí věta vás přesto zaujala, čtěte dál. Tohle je revoluce (pro mě určitě!) v pohybu pro lenivé kočky.

IMG_20170626_124322_270

Prokousala jsem se přes permanentky, pravidelné kurzy, challenge, intenzivní dvaceminutové programy, fitness, cvičení sama až po cvičení s kamarádkou, doma i běhání v přírodě… Ani jedna z těch forem mě ale nikdy úplně nedostala. Po pár dnech až několika týdnech mě to buď přestalo bavit, onemocněla jsem nebo se moje odhodlání vytratilo do ztracena a já prostě zapomněla, že mě kdy cvičit napadlo. Přestože různé druhy pohybu zkouším celý život, kromě tance a sexu mi nikdy žádný z nich nepřirostl k srdci. Běh, kolo, aerobick, pilates, spinning, plavání, basketbal… jako by přede mnou splývaly v jednu velkou šedou nudu.

Zásadní obrat se v mém životě udál, když se mi před třemi měsíci začal hroutit partnerský vztah. V těch dnech, kdy mi bylo úplně nejhůř a jako nomád jsem se s krosnou vláčela po blízkých po celé republice, jsem začala skoro každý den cvičit. Byly dny, kdy jsem se sotva zvedla z postele, ale stejně jsem si pokaždé všimla toho momentu, kdy se energie ve mně vzedmula. Bylo to tak vzácné, že jsem vždycky s úlevou přijala tu šanci svému tělu trochu dopřát, ať to bylo téměř kdekoli. A tak jsem cvičila. A protože energie bylo málo, vždycky jsem tomu dala jen tolik, kolik jsem zvládla. Někdy jsem posilovala s činkami půl hodiny, jindy jsem jen několik písniček poskakovala, někdy jsem si dala pár cviků na břicho a zase jsem přestala. Víc ani ťuk. Motivace nebo dokonce vůle k vyšším výsledkům nepřicházely vůbec v úvahu. Byla jsem šťastná i za těch pár minut rozptýlení a energie.

A jak týdny ubíhaly, začala jsem si s překvapením všímat toho, že už vlastně cvičím, aniž bych se o to snažila, docela dlouhou dobu a cítím se podstatně víc ve formě. Nebyl to žádný propracovaný program podle Itsines nebo výzva s Jillian. Ale v týdnu jsem vždycky cvičila několik dní (3-5), břicho mi sílilo, měla jsem zdravější jídelníček. V podstatě se dělo to, po čem jsem několik let toužila – pohyb byl pro mě přirozený a skýtal mi radost. Po době odříkání, nucení se, doslova boji sama se sebou a rezignaci vzápětí jsem přišla konečně na způsob, jak pravidelně cvičit.

Když nad tím zpětně přemýšlím, myslím, že rozchod byl paradoxně tím spouštěčem. Ochromil mě skoro na všech životních úrovních. Nicméně na té fyzické se ozval instinktivní pud posílit se. V době, kdy jsem se postupně hroutila dovnitř, jako bych věděla, že se musím sama o sebe postarat a svou vnější schránku co nejvíce zpevnit. Pomohla mi to pochopit má kamarádka, která je ve výcviku Logoterapie. Probírali tam právě to, že v krizích je velmi důležité s lidmi pracovat na uvědomění a posílení těla. Tím, že jsem něco podobného prožila, mi to dává perfektní smysl. Když se cítím silná, uvědomuju si svoje tělo, když se narovnám a svému tělu vybitím dávám šanci se znovu nabít, cítím se pak mnohem lépe i na duši. V tu chvíli mě moje tělo podrží.

Nebojte, moje doporučení není, abyste si prošli nějakou stresovou životní událostí. Ta totiž byla pouhým spouštěčem, proč jsem se obrátila sama k sobě. Díky tomu, že všechno bylo jinak (má vůle, můj denní program, moje energie žít), mohla jsem opustit svou představu, že začít cvičit znamená pevné odhodlání, donutit se k pravidelné akci, sledovat co nejrychlejší výsledek… však to určitě sami znáte. Když se za tím zpětně ohlížím, vlastně nerozumím tomu, proč jsem si myslela, že přinucením se k něčemu z toho získám radost a nový návyk. Nefunguje tak ani moje mysl a zdá se, že moje tělo už vůbec ne.

Zjišťuju, že stanovené plány nejsou úplně pro mě. Někdy je pro mě nějaký začátečnický program příliš nudný, abych setrvala v jeho praktikování, kdežto jiný zas příliš náročný a to pak mnou zmítá frustrace, že nezvládnu ani pár desítek minut sestavených pro úplná fitness nemehla. Nicméně když se pustím do cvičení právě toho, na co má moje tělo zrovna chuť, vždycky vytěžím z pohybu maximum a je to přesně to pravé. Z různých tréninků, videí a časopisů znám spoustu cviků, baví mě vymýšlet si nové, občas prostě vyběhnu ven a běžím, dokud na to mám chuť. Tohle je program mně na míru.

Konečně jsem si taky dokázala přiznat, že prostě nejsem typ, co dokáže cvičit na povel. Mnoha lidem to určitě vyhovuje nebo mají alespoň dost silnou vůli. Já bohužel ne. Jak plynu, energie během dne přichází a odchází. A protože mi pohyb dělá v poslední době takovou radost, s chutí naskočím na tu vlnu, kdy se mi chce se hýbat. Někdy je to mezi prací, jindy až pozdě večer, nedá se to naplánovat. Ale když tomu vyjdu vstříc, vždycky to stojí za to mnohem víc, než dlouho dopředu naplánovaná hodina vysoce efektivního cvičení, na které jsem ale zrovna v útlumu a celou dobu se v podstatě jen přemlouvám, abych neodešla.

Vzdala jsem se cílů, proto mi nevadí, když nějaký den chuť cvičit nepřichází nebo jde dokonce o víc dnů za sebou. Nevadí. Protože není kam spěchat, ráda si počkám na ty týdny, kdy mi zase obout tenisky a vyběhnout ven rozproudí radostí krev v žilách.

Jednou jsem v sauně byla se sportovci, kteří se před závody chtěli odvodnit, a tak ve speciálních oblecích trávili v kabině přesně určenou dobu. Jak odpočítávali poslední sekundy, bylo mi jich líto a měla jsem z nich legraci zároveň. Ležela jsem tam prostě tak dlouho, jak mému tělo bylo prospěšné, a uvědomila si, že právě díky tomu mám při saunování tak intenzivní pocit relaxace a regenerace. S pohybem je to pro mě vlastně podobné. Když jsem sledovala hodinky, držela se plánu, hlídala váhu a kilometry, neměla jsem z pohybu ten plný prožitek. Když teď na všechno to měření kašlu, pohyb je najednou pohybem – hýbu se vpřed a nabíjí mě to energií.

Tak jestli jste podobné typy jako já, doporučuju to aspoň zkusit. Víc naslouchat svému tělu – hýbat se, když se vám (byť jen trošku) chce, tím způsobem a v takové míře, jak vám v tu chvíli dělá dobře.

A na závěr důkaz místo slibů. Zatímco před časem jsem napsala článek o tom, že běh asi není pro mě, u moře jsem začala skoro každý den běhat. S radostí!

Comments are closed.