Meditace pro začátečníky (i úplné lamy)

Byly dny (no, dobře, přiznávám, byly to spíš týdny), kdy moje mysl přebrala kontrolu nad mým životem. Všelijaké scénáře, denní můry, spekulace, výčitky a další havěť se v mé mysli rozrostly jako plevel a často mi ani nedaly spát. Myšlenky, jako střelba z kulometu, atakovaly moje vědomí a já si připadala jako rukojmí své vlastní mysli. Neschopná se bránit, ochromená a vyčerpaná – tehdy jsem poprvé v životě dospěla k opravdovému rozhodnutí začít meditovat (a ne si jen představovat, jak cool by to bylo).

IMG_20170618_213028_837

Jsem v meditování úplný začátečník. Byť mi vždycky připadalo jako ušlechtilá činnost, nejblíže jsem k ní byla při čtení Jíst, meditovat, milovat. Když jsem si proto poprvé sedla sama se sebou na svou na první lekci, moje počáteční (a v podstatě i všechny následující) sekundy vypadaly asi takhle: „Na nic nemyslet, vyčistit mysl… hmm, jde mi to. To je vážně senzace, já medituju! Tedy… ticho, na nic nemyslím, koncentruju mysl… hm, tohle teď budu dělat každý den. Vždycky si sednu, zapálím svíčku, můžu být i na zahradě… sakra! Už zase. Dobře, na nic nemyslet…“

Nebudu předstírat, že jsem se za dva měsíce praxe o moc zlepšila. Nicméně jistý pokrok přesto zaznamenávám. Vždycky se zklidním, po meditaci bývám spokojenější, myšlenky mám o maličko víc pod kontrolou. Přicházím dokonce na způsoby, jak se mi medituje nejlépe.

O ty nejoblíbenější se tu s vámi chci podělit. Berte to třeba jako inspiraci pro úplné začátečníky (i pro naprosté meditační lamy jako já), které láká být alespoň o maličko méně otroky svého mozku. (Testováno v extrémních podmínkách.)

  • Koncentrace na dech je jeden z nejběžnějších způsobů meditace. Sledujete každý svůj nádech a výdech, nádech a výdech… a postupně se učíte zaměřovat na jemnější podněty – jako třeba kratičká fáze klidu mezi nimi, nebo i ty nejtitěrnější – například proudění vzduchu v nozdrách. K téhle technice se já osobně neustále vracím, byť je pro mě pořád docela obtížná. Až po několika opakováních jsem si uvědomila, že mi jde ztěžka, protože kdykoli dechu věnuji pozornost, začnu okamžitě dýchat nepřirozeně. Zaměření na nádech a výdech mě ale přesto pořád vábí. Ta cykličnost, proudění života, uzemnění.
  • Meditace zpěvem je pro mě oproti dřině koncentrování se na dech, úplné uvolnění. Já osobně přecházím z běžného dýchání do postupného vyluzování zvuků při výdechu, až cítím, že se mi rozvibrovuje celé tělo a já můžu zvolna přejít do abstraktního, spontánního zpěvu beze slov. Někomu pomáhají mantry, já mám radši čisté melodie bez významu. Sami si najděte, co bude vyhovovat vám. Já sama mám tuhle techniku úplně nejradši, protože je při ní moje srdce šťastné, tělo se naplní energií, mysl se ztiší kdesi… a přesně o tohle mi v meditaci jde. Pokud ale podobného efektu docílíte i jinak, třeba pohybem nebo malbou, jděte tou – svou vlastní – cestou.
  • Tango krok je něco, čemu jsem se ve svém volném čase věnovala s velkou vášní hodiny, až jsem zjistila, že přitom vlastně medituju. Obuju střevíce, pustím si tango, narovnám se a zavřu oči. Do rytmu hudby pak plynule kráčím pokojem, přenáším váhu z jedné nohy na druhou, občas s prudkou otočkou, někdy s elegantní smyčkou nohou… Zaměřuju se na stabilitu v chodidlech a tím intenzivně prociťuju kontakt se zemí. Když bych se v kterémkoli okamžiku zastavila, měla bych mít perfektní rovnováhu. A tak chodím a chodím, abych stability dosáhla.
  • Tonglen je meditační praxe tibetského buddhismu, kterou velmi nezasvěceně chápu jako rozpouštění vlastního pojetí sebe a prohlubování pocitu jednoty se všemi lidmi. Poprvé jsem se s ní setkala díky psychoterapeutovi Machandrovi, který ji přibližoval na velmi triválním příkladu: „Když vás třeba bolí zub, zkuste se oprostit od vlastní bolesti a v duchu se spojit se všemi lidmi, kteří právě prožívají to stejné. A řekněte si: kéž všechny ty lidi přestanou zuby bolet…“ Intuitivně jsem si tehdy uvědomila, že něco takového by mi mohlo v mém životě hodně pomoci. Od té doby, vždycky když zažívám nějakou bolest, si na Tonglen vzpomenu. Dalším stupněm, který zatím zvládám jen omezeně, je pak představovat si, že s každým nádechem do sebe vtahujete všechno utrpení, a výdechem do světa vypouštíte jen to dobré. Představa, že do sebe natahuji všechnu bolest světa zatím naráží velmi silně na můj pud sebezáchovy. Nicméně představa, že s nádechem vdechuji alespoň kus trápení druhých lidí a s výdechem pak ze svého srdce vysílám lásku k nim, je mi velmi příjemná.
  • Vděčnost je pak poslední z mých oblíbených způsobů meditace. Trochu tím podvádím, protože přísně vzato o meditaci vlastně nejde, ale je to moje duchovní cesta, tak co. Když jsem ve svém bytě, skoro každé ráno si sedám ke speciálnímu notesu, do kterého zapisuji, za co jsem vděčná. Sotva naladím svou mysl na vibrace vděčnosti, hned se divím, s jakou rychlostí se mi většinou rozjede pero po papíře. Myslím, že vděk je potřeba, obzvláště v životě, jaký žiju já, v podmínkách naší země, kde je až na výjimky o to nejnutnější vždycky postaráno. Obdobou k zapisování je pak prostě si sednout, zavřít oči a na pár minut se na všechen vděk v srdci zaměřit. I když byly dny, kdy jsem skoro žádný necítila, stejně jsem vždycky našla něco, co mi i v té nejpošmournější náladě přišlo, že se počítá – byť třeba hloupé kafe nebo to, že jsem se prostě dobře vyspala.

P.S.: Jaké způsoby meditace vyhovují vám?

 

Comments are closed.