Nejlepší den v životě

Včerejšek byl nejlepší den mého života. A právě teď mám pocit, že dnešek by mu mohl směle konkurovat. Co se děje tak úžasného?

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

No jasně, jsem na dovolené u moře (což je plus asi tisíc bodů). Nicméně stejně mám pocit, že jsou to spíš překrásné kulisy jednoho opravdu nádherného vnitřního prožitku. Opalovala jsem se a plavala v moři, na kůži celého těla jsem cítila slast z hřejivých paprsků a něžně ochlazujícího větru a vody. Pila jsem ouzo v luxusním baru a z výšky sledovala slunce zapadající do moře, tetelíc se uvnitř, že si takovou romantiku umím dosyta užít sama se sebou. A večer po běhu na pláži zaplavila moje tělo nejen energie z pohybu, ale taky obrovská úleva. Došlo mi, že mám za sebou měsíce temnoty a stejně mi je takhle skvěle. Fantasticky! A tak jsem z plných plic začala křičet nadšením, pěkně nahlas, protože hukot vln to snese, jak silná vlastně jsem. V tu chvíli jsem si připadala nezlomitelná.

Nepíšu to, abych se chlubila. Naopak tím chci povzbudit vás všechny, abyste si takovouhle chvíli, až brzy přijde, taky pěkně naplno užili. I vy jste úžasní! Jen si to většinu času neuvědomujeme.

Tohle je nejlepší den mého života, blesklo mi hlavou a musela jsem se tomu smát. Tohle? Ten den sice byl krásný, ale nemělo by se dít ještě něco velkolepého, mimořádného, nezapomenutelného? Tak si přeci nejlepší dny v životě představujeme.

A došlo mi, že ne. O tom to není. Jaké byly ty vaše nej dny? V těch mých se děly hezké, ale vlastně docela prosté věci, které jsem si prostě v tu chvíli dokázala vychutnat. Setkání s nejbližšími, paprsky slunce, dobrá káva, pohoda… Často si to navíc uvědomíme až potom: „Páni, to tehdy bylo opravdu fajn!“ Ale ať už ten den byl jakýkoli a čímkoli nabitý, je pryč a vzpomínky na něj časem vyblednou. A tak ať už jste zažili cokoli, věřím, že zrovna dnešek může jakýkoli z těch snových dnů pěkně nakopat do zadku.

Tak se rozhlédněte třeba zrovna teď. Neděje se něco nenápadně úžasného? Protože zvážíme-li, že nevíme, kolik dnů nám ještě zbývá, je nerozumné své štěstí odkládat „až…“

Při letu na Corfu nám letuška asi po hodině letu oznámila, ať zůstáváme připoutáni na svých místech, budeme se vracet k nutnému přistání zpět na letišti. Vždycky mívám při létání respekt k životu. Pokaždé si říkám, jak špatné a předčasné by bylo právě teď tak mladá tragicky zemřít. Když pilot promluvil k pasažérům úvodní větou: „Mám pro vás špatné zprávy“, překvapivě jsem byla klidná. Dřív bych vyskočila z kůže, ale tyhle týdny jsou jiné. Jsem blíž u sebe, u toho, že nic netrvá věčně, blíž k prožívání tady a teď. Tam v tom porouchaném letadle tisíce metrů nad zemí jsem docenila, jak můj život byl nádherný. A rozhodně nechci zemřít (obzvláště tak tragicky a mladá), ale prostě vím, že to stálo za to, a uvědomuju si vděk, že jsem to všechno mohla žít.

Nakonec jsme přistáli v pořádku a po 5 hodinách odletěli na Corfu jiným letadlem, ale jak se k porouchanému letadlu blížila hasičská auta, ta úleva, že jsme na zemi, ta zas dala mému vnímání štěstí nový rozměr.

Píšu vám z výšky a koukám do dálky moře. Včera jsem zakláněla hlavu a obdivovala racky na obloze, teď tu polétávají kolem mě. Přeju vám všem, ať jste kdekoli a děláte cokoli, ať si užijete tenhle svůj den, jak to jen půjde.