Právo ženy na boty

Pouštím se do citlivého tématu. Intimního pro mě a kontroverzního pro společnost. V Sexu ve městě za mě tenhle fenomén vyjádřili s nadsázkou a přesto tak pravdivě – právo ženy na boty.

Carrie i přes to, že sama dítě nemá, navštíví oslavu narození dítěte její známé. Je nucena vyzout své drahocenné střevíce, předá dar, přizpůsobuje se až do chvíle, kdy zjistí, že jí lodičky mezitím někdo ukradl. Když chce hrdinka problém nějak řešit, místo pochopení od známé zažije nejdřív bagatelizaci svého problému, potom odsouzení. Jako by zájmy a priority Carrie nebyly důležité, vždyť její kamarádka má děti a to jsou mnohem důležitější starosti!

Tak jako ona, i já si to občas musím připomínat (čím dál tím víc poslední dobou): právo bezdětné ženy na boty.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Když měla moje kamarádka jako první v mém okolí dítě, prožívala jsem to s ní. Tehdy jsem se zajímala o domácí porody, zajímaly mě všechny těhotenské a kojenecké pomůcky, měla jsem zájem s miminkem být, abych kamarádce na chvíli ulehčila, byla jsem ráda, když se mnou sdílela své různorodé pocity. Automaticky se ve mně zapnul mód „moje úžasná kamarádka má dítě, ne vždycky je to jednoduché, chci jí co nejvíc pomáhat“ a tak jsem přešla i prvotní náraz, když mi došlo, že už naše schůzky nikdy nebudou jako dřív. A pak měla dítě moje sestra, další kamarádka a další a další. Opět zas a znovu jsem jim chtěla co nejvíc vše ulehčovat, být jim podporou, jak jsem jen mohla. Zároveň jsem se ale, přes sebevětší trpělivost a pochopení, nemohla ubránit pocitu, že znovu a opět tak trochu ztrácím další důležitou osobu ve svém životě. A tak jsem se dostala do bodu, kdy všechny (nepřeháním – opravdu všechny) kamarádky buď dítě mají, jsou těhotné anebo mít dítě chtějí.

Jenže já dítě nechci. Rozhodně ne teď. A i když je předčasné dělat ukvapené závěry, upřímně, ani v budoucnu se příliš s dětmi nevidím. Naštěstí kolem sebe nemám příliš netaktních lidí, kteří by si mě dobírali ve stylu: „Tak kdy bude svatba? A co děti, plánujete? No, už by bylo na čase v tvém věku!“ Ale stejně se mě jednou kamarádka zeptala (jistě v dobré víře), zda mi dítě nahrazuje můj pes. Anebo jiná vyjádřila poté, co jsem jí vysvětlila, že nejsem zasnoubená, „ale to přijde!“ (bez zlého úmyslu, bezpochyby). Taky se mě sestra ptala, jak to tedy mám, protože ona už v mém věku byla vdaná. A před pár týdny jsem slyšela rozhovor svého kamaráda s jeho přítelkyní o tom, jak zvláštní se jim zdá, když žena nechce děti. „Co to s těma ženskýma je?!“, podivovala se ona a on na to: „Já myslím, že ženy, které nechtějí děti, jsou hrozně nezralé!“

A tam mi to došlo a přiznám se, že to bylo trochu jako facka do tváře. Pokud se rozhodnu nemít děti, budu často vystavena nepochopení, souzení a někdy i odsuzování.

Prošla jsem se svými kamarádkami radostmi ohledně prvních pohybů v břiše i pýchu, když se jejich děti něco naučily, fascinovaně jsem naslouchala, jaké úžasné pocity může žena zažívat při kojení. A stejně tak jsem s jinými prošla strastmi a smutky ohledně zmatku z vlastního proměňujícího se těla při těhotenství, úzkosti, zda zvládnou vychovat své dítě, nebo výčitkami, když musí přestat s kojením kvůli zdravotním obtížím. Jako terapeutka jsem s několika ženami prošla znovu jejich traumatickými porody a temnými pocity, o kterých se jinde příliš nemluví. Jako přítelkyně jsem se kousala do rtu, když mě moje kamarádky na telefonu na chvíli bez upozornění odložily bokem a já musela počkat, až se přestanou věnovat dítěti a začnou zase společnému hovoru. Jako žena jsem si prošla obdobím, kdy jsem obrečela každou menstruaci a oznámení další ženy v mém okolí, že je v jiném stavu, i jaké je to slyšet, když se mnou partner dítě nechce…

To všechno a mnohem víc mě naučilo jednomu jedinému. To, jestli žena chce a má dítě, je jen její intimní rozhodnutí. A nikomu na světě nepřísluší, aby to jakkoli hodnotil.

Když jsem byla fascinovaná porodem, vtahovala mě ta představa úplné symbiózy s jinou bytostí, proto jsem dítě chtěla. Jak jsem ale jako osobnost zrála, došlo mi, že to bylo vlastně strašně sobecké – ve skutečnosti jsem netoužila tolik po tom dát zažít život někomu dalšímu a jeho cestu na tomhle světě mu co nejvíc usnadnit. To, co mě lákalo, byla nějaká má vlastní potřeba nebýt sama a vytvořit si pro sebe jistotu, kolem které by se mohl točit můj život.

Když s lidmi mluvím o tom, že možná děti mít nebudu, tak je ta možnost občas popuzuje, někdy jsou jejich argumenty až iracionální. Jedna žena mi třeba řekla: „Nemít děti je strašlivě sobecké!“. A když jsem se jí ptala proč, jako důvod uvedla: „Když zestárneš, zůstaneš sama“. „Ale právě to je přeci strašně sobecké – dát život někomu, abych nebyla sama!“, nechápala jsem.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V rozhodnutí mít nebo nemít dítě se snažím přistoupit sama k sobě co nejvíc upřímně a k tomu druhému případnému človíčku co nejzodpovědněji. Myslím, že život je překrásný a určitě bych neváhala dát možnost někomu jinému prožít to, co jsem mohla já. Na druhou stranu, ale sama vím, jak dokáže být život těžký. Mluvila jsem už asi s příliš lidmi, kteří byli na světě tolik nešťastní anebo chtěli ukončit svůj život, protože je tak strašně bolel. Ano, žijeme sice v jednom z nejbezpečnějších míst na zemi, ale v mnoha jiných oblastech jsou války. A rozhodně neberu na lehkou váhu to, že se většina vědců shoduje, že klimatické změny jsou nevyhnutelné a potažmo s nimi také sociální a bezpečnostní problémy. Chci dát druhému člověku život, když nemůžu nijak ovlivnit, že ho nebude bolet a že bude bezpečný? Upřímně si tím nejsem vůbec jistá.

Nikomu z těch, kteří se už v tomto ohledu rozhodli, nechci zpochybňovat jeho názor. Ale prosím, snažte se pochopit na oplátku taky moje pochybnosti a můj postoj, který si utvářím.

Možná si všímáte, že se trochu obhajuju. Ten tlak na to mít dítě je totiž asi příliš silný. Jaké to asi mají ženy, které nemohou otěhotnět a jsou dennodenně tomuhle tlaku vystaveny nikoli z vlastního rozhodnutí?

Situaci mi vůbec neusnadňuje ani to, že stejně jako Carrie občas zažívám pocit ukřivdění ve světě plném mimin (které mám ráda, ale ruku na srdce, umí být i pěkně otravné). Třeba když jsem odkládána v telefonu na stůl, v kavárně, kam jsem přišla zklidnit mysl, ječí neukázněné dítě, nebo se automaticky očekává, že ženy s dětmi mají mít výhody. Kolegyni s potomky jako by se automaticky mělo vyjít vstříc, bezdětná k tomu musí prokázat dobré důvody. „To je úžasné“, rozplývala se nedávno moje kamarádka, „teď se budeme scházet v dětských koutcích.“ Asi jí nedošlo, že pro bezdětnou ženu, která je na prahu rozhodnutí, zda dítě definitivně nemít, není zrovna terno být v hlučném prostředí plném capartů. Zírala jsem na ni a zas to byl další moment, kdy jsem si uvědomila, že pokud nebudu mít dítě, budu celý život pomáhat, vycházet vstříc a zohledňovat druhé, ale na mě mít nikdo moc ohled nebude.

Ano, mít dítě je určitě krásné a taky určitě těžké, a proto ráda budu trpělivá a pomůžu. Dělala jsem to tak a vždycky budu. Ale prosím, uznávejte zase na oplátku právo bezdětné ženy na její rozhodnutí, privátnost důvodů k tomu a … prostě právo každé ženy na boty.

 

Comments are closed.