Městská neděle a Big light

Neděle před týdnem dopadla rozmrzele, protože se nestalo skoro nic z toho, na co jsem se těšila, a nemohla jsem se s tím smířit. Tuhle neděli jsme se s partnerem oba poučili a zatímco já jsem si nemalovala konkrétní představy, on se snažil přizpůsobit a konečně to klaplo – posnídali jsme dort z mých narozenin, M. nahodil sako Hugo Boss a já v oslavě jara jsem na kašmírový svetřík oblékla jen křivák, zašli jsme do galerie, intelektualizovali jsme na obědě v mém oblíbeném podniku Cattani a pak jsme zašli i do kavárny tradičně s nejlepší mléčnou pěnou, Mitte. Zatímco některé dny, na které se upnu, dopadnou fiaskem, jiné, na které nemám takové nároky, dopadnou nad očekávání. Kéž bych si tohle zapamatovala!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na výstavu Big light v Domě umění v Brně jsme měli vysoká očekávání oba dva. Tomu se nedalo ubránit. Naši přátelé už dávno galerii navštívili a jejich nadšení nám dávalo příslib čehosi velkého a nepopsatelného. Skoro jsem nedutala vzrušením, když jsme v galerii nastupovali do výtahu a četli si upozornění, že vstupujeme do trochu jiné reality, ale nemusíme se bát, protože náš reálný svět zůstává stále za okny, ze kterých můžeme kdykoli vyhlédnout.

Byla jsem v Domě umění poprvé a úplně mě prostředí vzdušných a světlých místností nadchlo. K výstavě nechci příliš prozrazovat, protože ještě 12.3. máte příležitost si ji na vlastní kůži zažít. Co ale mohu nakousnout, je téma propojování virtuální reality s naším fyzickým světem. Podněty výstavy mě přiměly se zamyslet nad tím, jak virtuální prostor prorůstá s mým běžným životem. Ostatně to, že své postřehy a někdy nejhlubší pocity píšu právě do nehmotné podoby tohohle blogu, je toho důkazem. Jak autoři Big light vyjadřují, dříve lidé vytvářeli nástroje, které jim měly pomáhat v jejich životech. V současné době však vynálezy směřují spíše k prodlužování vlastní mysli a těla. Spojení virtuálního a fyzického je tak stále více pevné a zároveň nepostihnutelné a je nejisté, nakolik naše vynálezy zpětně neovlivňují nás samotné. Hned jsem si vzpomněla na můj milovaný Instagram – když to řeknu s lehkou (ale opravdu jen lehkou!) nadsázkou, tak zažívám pocit, že můj profil je tak trochu pokračováním mě samotné v online prostoru. Z nástroje (sebe)propagace se během několika týdnů stala součást mého života, které věnuji každý den poměrně dost času, a která také zpětně ovlivňuje moje vnímání běžného světa a estetiky. Přiznám se vám, že jsem začala fotit rovnou do formátu 1:1 a často mě při pohledu na realitu napadne: „To by vypadalo dobře na Instagramu“.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak jako všechno soudobé umění, i Big light nás donutilo na základě víry vstoupit do světa jiných pravidel a tím pádem přimělo k větší všímavosti. S úžasem jsem si prohlížela hlínu, rozebrané parkety nebo seškrábanou omítku. Takový zážitek vždycky ocením, protože i po opuštění galerie v člověku přetrvává, když se dívá do spletených větví stromu, na estetiku chodníků nebo pohyb holubů…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

P.S.: Kdy vy jste měli naposledy takový zážitek? Budu ráda za tipy na další zajímavá místa a události.