Mít se rád/a

Tak jo, lidi, vykopnu to. V jednom z minulých článků jsem psala o sebevědomí jako vědomí sebe a tehdy jsem se trochu rozhicovala (jak jinak to lze zpětně pochopit?) a snažila se podpořit sebe i vás k tomu, abychom si uvědomovali své silné stránky. A ano, přiznávám, trochu jsem se přecenila, když jsem vám slíbila, že začnu u sebe a (asi aby toho nebylo málo) veřejně se vám přiznám k tomu, co mám na sobě nejradši.

20170120_191401

Uplynulo pár hodin (možná dokonce minut) a já už si tak jistá v kramflecích nebyla. Psát na svůj blog o tom, jak se mám ráda?! Tak to už je asi příliš egoistické, anebo ne? V tomhle rozpoložení jsem byla následující týdny a – voilá! – zase jsem ve fázi, kdy mi to vlastně nepřipadá jako zas tak špatný nápad. Ba naopak! Stydět se dávat najevo, že se máme rádi, je přeci přímý projev toho, že jsme zvyklí se ve společnosti druhých (a mnohdy i jen sami sebe) podceňovat nebo dokonce srážet. A to bych chtěla překročit. Takže, jdu do toho! (Prosím, držte mi palce, je to t-ě-ž-k-ééé!)

Co mám na sobě ráda?

Hmm… Tak, je to určitě můj smysl pro oblékání. Možná se zdráhám říct přímo vkus, protože někdy si s pocitem rozkoše navleču něco dost nevkusného. Ale přesto mám svůj styl ráda. Hýčkám si ho jako podivné, ale roztomilé domácí zvířátko. Vždycky mě bavilo trochu vybočit z davu, uplatnit výstřelky ze sekáče, zkombinovat kousky zdánlivě nezkombinovatelné… Celé je to pro mě o lehkosti – někdy se to totiž vůbec nepovede, ale i přesto dokážu ulicí jít sice v šílených hadrech, ale s hlavou vzhůru. Bod pro mě – neberu se příliš vážně.

Mám taky ráda svůj smysl pro humor. Ráda se směju, i když občas jen sama nebo často i s ostatními sama sobě.

Taky ráda tancuju a myslím, že mi to jde. Tanec mi dává pocit, že jsem nepřemožitelná. I když to bylo jen bizarní křepčení v dětství, u kterého mě jednou babička sledovala klíčovou dírkou a natřásala se smíchy, nebo je to jen poskakování na Davida Guettu, stejně mě tanec přiměje vždycky si myslet, že zvládnu všechno na světě.

Jsem pyšná na to, že mám tak úžasné přátelé. Z toho, jak báječní jsou, odvozuji, že i já jsem asi dobrá přítelkyně (i když ne vždycky spolehlivá). Ráda naslouchám a myslím, že mám docela velké srdce. I když je to v práci s klienty docela klišé, stejně si znovu a znovu uvědomuju, že mám lidi prostě ráda, i když mě běžné životní situace občas dost rozčílí a na večírcích se často schovávám v koutě.

Docela se mi na mě líbí i moje dramatičnost. Vím, že některé lidi tím zarážím a někdy i trochu rozčiluju, ale taková prostě jsem. Ráda věci občas věci nadsazuju, fabuluju, užívám se nechat se unášet, líbí se mi být excentrická, ráda si občas trochu zakřičím nebo nějak stylizuju. Je to takové moje malé divadlo jen pro mě.

Co se týče vzhledu, vždycky jsem si připadala v obličeji opravdu hezká. S notnou dávkou upřímnosti a studu přiznávám, že jeden čas jsem si dokonce myslela, že jsem ve svém okolí nejhezčí. Přítel se mi za tohle moje přiznání doteď směje, ale víte co? Když to sem takhle píšu, dochází mi, že je to spíš vlastně docela hezké – mít o sobě tak dobré mínění…

Dřív bych to určitě nenapsala, ale opravdu mám ráda svůj zadek. Je tak velký (obzvláště v kombinaci s docela útlým pasem) až mě to odlišuje od jiných žen. Naučila jsem se to vnímat jako přednost (i když je vzadu) – pohodlně se mi sedí, mám čím vrtět a jestli podle někoho zadek dělá ženskou, tak jsem pořádná ženská, a to se mi vlastně docela líbí.

Mrzí mě, že tomu tak nebylo vždy, ale

v současnosti jsem víc smířlivá sama k sobě.

Tohle mám na sobě poslední roky asi úplně nejradši. Jsem k sobě starostlivá, zahrnuju se péčí, šetřím se a taky o sobě smýšlím v pěkném duchu. Dřív jsem si pořád připadala lehce baculatější, než jsem chtěla být, ale jak jsem se tak ohlížela za svými staršími fotkami, pořád dokola jsem si uvědomovala, že to bylo naprosto zbytečné. A tak jsem se z toho poučila – mít se ráda už teď. Nechtít na sobě pořád něco měnit, protože s věkem zjišťuju, že člověk se mění jen těžko a různé vlastnosti jsou dobré i špatné podle kontextu, v jakém se posuzují. A taky jsem v terapii poznala, co je pravdy na první pohled podivném výroku C. Rogerse: „Je to zvláštní paradox – že teprve až když sám sebe přijímám takového, jaký jsem, mohu se měnit“. Nejen proto má podle mě smysl se mít rád.

 

No a teď vy, pojďte do toho!

Co na sobě máte rádi?

Budu ráda za všechny upřímné komentáře, ale i kdybyste si svůj seznam udělali v soukromí, stejně to bude mít smysl.

P.S.: Zase tak těžké to nakonec nebylo. Věřím, že až začnete, dostanete se do toho. 

Comments are closed.