Poslední týden výcviku

Absolvovat psychoterapeutický výcvik byl pro mě po dlouhou dobu sen – jak pracovní, tak i osobní.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
No řekněte – jako v pohádce, co?

Když jsem se proto před skoro pěti lety rozhodla, že vstoupím do výcviku PCA (přístup podle C. Rogerse), na který jsem si ostatně myslela po několik let, byl to vzrušující okamžik. Nezapomenu, jak jsme si tehdy na pohovoru sedli (skupina nejrůznějších lidí) do kruhu a jen tak si povídali. Čekala jsem, že budeme muset ukázat, jak moc jsme vhodní adepti na přijetí a prokázat to patřičnou motivaci, a tak mě docela překvapilo, že o to nakonec vůbec nešlo. Facilitátoři nás prostě jen chtěli poznat – zajímali se o nás – jací jsme?, po čem toužíme? a jsme připraveni na to a tamto? Individuální pohovor byl místo stresující události, kterou jsem předjímala, jak pohlazení po duši. A tak, když jsem potom držela v rukou obálku s přijetím a podepsanou smlouvou, byla jsem šťastná.

Uplynulo 720 společně strávených hodin (a to počítám jen ty výukové) a jsme na konci. Celou tu dobu mě v mém běžném životě hřálo na srdci, že moje skupina tam někde v dálce je, a až budeme spolu a já je budu potřebovat, budou tam pro mě. Vyslechnou mě, porozumí, přijmou mě. Byli mi obrovskou oporou – i když jsme se několik měsíců vždycky neviděli, žili ve mně/se mnou po celou dobu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Výhled z okna mého pokoje – na tomhle místě se hojí duše, i když člověk nedělá vůbec nic, natož když má denně několik terapií

Na poslední společný týden jsem proto jela s lehkým napětím, jaké to asi bude. Po několikahodinové cestě mě autobus vysadil pár kilometrů před cílovou rovinkou a já obklopená mlhou kráčela v podzimních botách čerstvě křupavým sněhem a poprvé za celou tu dobu jsem se na všechny neskutečně těšila. I když některé miluju a jiné mám „jen“ ráda, všichni byli svědky mých pádů, všichni ke mně byli citliví, všichni mi přáli úspěch. Byl to tak trochu pocit jako vracet se domů.

Krajina Benecka byla zasněžená a já už první minuty společného týdne načerpala tolik odpočinku, že jsem na naši chatu Bára dorazila úplně vyklidněná. Zabydlela jsem se v pokoji s překrásným výhledem, přivítala se s kolegy i s nejdražšími kamarádkami, těšila jsem se na večerní saunu („nebo si dám večer páru? no, ještě nevím…“) a s očekáváním dosedla na židli na první terapeutickou skupinu.

Byl to intenzivní týden. Zažila jsem přijetí druhých a bojovala s vlastním nepřijetím, užívala jsem si důvěrnosti a zároveň odhalila nedůvěru, byla jsem spokojená a neměnila bych ani minutu těch 700 hodin a zároveň jsem ještě na poslední chvíli chtěla stihnout všem říct to, co jsem zatím nestihla nebo se bála, brečela jsem s druhými i jsem se na skupině pohádala, probíraly jsme holčičí témata v sauně a pak se nahaté válely ve sněhu, jedna kamarádka mě koučovala a druhá mi spravila bolavá záda, se třemi kumpány jsme se opili Krkonošskou bylinou a strašně se u toho chechtali… A nakonec se týden nachýlil a těch osm překrásných dní bylo za námi. Brečeli jsme skoro všichni, s každým jsem se od srdce objala, a i když to byla místy docela dřina a bolelo to, mám za sebou jeden z nejkrásnějších týdnů svého dosavadního života.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Děkuju vám všem, kteří jste u toho/se mnou byli!

 

Comments are closed.