Realita splněného snu

Krásný začátek nového týdne vám přeju!

Mám za sebou období, kdy všechno šlo tak nějak ztuha. Nemůžu si na nic stěžovat, kromě nemoci se mi vlastně docela dařilo, nicméně ten pocit kolem toho… Možná to taky znáte, život plyne tak nějak běžně, zvenku vše zdánlivě v pořádku, ale uvnitř je to celé lehce rozervané. Věděla jsem proč a snažila jsem se prostě jít dál. A šla jsem, seč ještě pomaleji než obvykle. Doufala jsem, že tento týden už budu mít síly zase víc, ale překvapila jsem samu sebe a plíživé několikatýdenní období vyvrcholilo víkendovým útlumem.

Naštěstí už je to (snad) za mnou. Dívám se za tím, ještě pořád trochu rozechvělá z toho všeho, co se děje.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Věděla jsem, že to bude těžké. Nikdo mi nic jiného nesliboval, ani já sebe samu nesnažila opít rohlíkem (výjimečně). Ale stejně… Po tom létě, kdy jsem kudy a čím jsem kráčela, tak jsem se téměř vznášela, je tohle dopadnutí na zem. Tak jdu, cítím kamínky pod chodidly, občas přes tenkou podrážku i trochu chladu. Ale jdu dál…

Jak víte, moji milí čtenáři, začala jsem pracovat sama na sebe a vrhla jsem se do několika projektů, které jsem si vysnila. Plním si sny, mohla bych říct.

Jen si tak (zatím) nepřijdu.

V euforii, že budu mít svou první vlastní terapeutickou pracovnu, jsem si před časem koupila růži s malými poupátky. Tehdy jsem si to malovala – až budu terapeutovnu zařizovat, růže se rozkvete, a pak si ji do nového prostoru postavím čestně na stolek. Bude tam kvést mezi mnou a mými klienty. Byla symbolem mého těšení, že odteď podzim nepodzim bude má kariéra jen a jen rozkvétat…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Událo se nicméně několik věcí, které mi radost trochu zkazily. Těšila jsem se do Ikea, až si budu kupovat své vysněné křeslo, a místo toho jsem se tam mezi regály zastavila a kladla nahlas otázku tu nejhorší: „Není to celé obrovská chyba?“ Místo radosti z nakupování polštářků k vymazlení interiéru jsem cítila svou vlastní tichou výčitku, že ve světě, který je už takhle zahlcený věcmi, pořizuji další. První den v mé pracovně jsem se dívala na své dílo a připadalo mi cizí. A když jsem zjistila, že přes zeď slyším kolegyni, musela jsem si sednout na místo, kde si většinou sedají klienti a abych se nezhroutila si poskytnout rychlou autoterapii. Co jsem si myslela? Že v kanceláři v centru města nikoho neuslyším? Že budu hýřit radostí? Jo, přesně to.

A s první větší fakturou dorazil taky ten přízemní pocit, že se pouštím do velkého sousta a vyzbrojena jsem jen málem a obrovským množstvím nejistoty.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak jsem montovala nábytek a musela nad sebou nechápavě kroutit hlavou: tohle je ten moment, který si dýl jak deset let v hlavě nosím jako doklad splnění mých snů. Teď jsem tady a vůbec si tak nepřijdu. V čem je chyba? Ve mně? Nebo prostě ta přízemní realita patří k naplněným snům a já snílek jsem se na to ještě pořád nedokázala připravit?

Terapeutovna zařízena, zbývá poslední tečka v podobě zatlouknutí pár hřebíků a na ně zavěsit rámečky. Jdu se večer do své pracovny ujistit, že tam je, můj prostor, že se mi to všechno jen divně nezdá. Nesu s sebou svou rozvitou růžičku – krásně se rozkvetla v období, kdy já sama v sobě tiše stagnovala. A když vystupuju z výtahu u svých nových pracovních dveří, dřív než mi stačí dojít, co se děje, růže padá na zem a ve vteřině se lámou všechny její kvítka.

Hm. … Nádech, výdech. … Zastavuje se čas. Mohla bych se tu rozbrečet jako malá holka a konečně se nahlas politovat, když jsem to beztak celou dobu na pozadí cítila. Chvíli to zvažuju. Prohlížím škody na růži, symbol mého současného nejistého konání, jak je polámaná, to nejcennější na ní leží ve špíně výtahu. A to všechno na dosah dveří do mého vysněného prostoru.

A pak se rozhodnu kvítka sesbírat, hlínu nabrat do dlaně, v pracovně si sednout a dospěle se rozhodnout: no nic, jdu dál.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Comments are closed.