Co mám z toho, že dělám terapii?

Byl příjemný večer, pomalu jsem šla z práce centrem Brna domů a i když bylo docela „frišno“ (jak by řekl můj táta), na prsou mě hřál dobrý pocit. Za ten den jsem prožila několik neuvěřitelně zajímavých, inspirativních a lidsky hřejivých rozhovorů s klienty. I když jsem poslední dny měla pocit, že je můj život zas nějak chaotický a nemám ho moc v rukou, po práci odcházím domů s klidem a pocitem, že to snad celé dává smysl.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Není to poprvé, co mi přichází na mysl, že když jeden druhému naslouchá s otevřeným srdcem a respektuje ho, nemá to terapeutický efekt jen na toho, kterému se dostává prostor. Jako by terapie měla léčebný účinek nejen na klienta, ale i na terapeuta.

Slýchávám terapeuty mluvit o tom, že je jejich práce baví. Na facilitátorech z mého výcviku je dokonce vidět, že mají lidi opravdu rádi. Nejsem si ale jistá, že bych někdy někoho slyšela hovořit o tom, jaký terapeutický efekt má jeho práce na něj samotného.

Domýšlím si důvody, proč tomu tak může být. Ten hlavní je nejspíš neochota a strach připustit, že terapie přináší benefity i nám profesionálům. Chtít dělat terapii proto, abych si něco kompenzovala, odprožila, abych si připadala důležitá, abych cítila moc – prostě abych pomáhala sama sobě, je totiž jeden z nejhorších motivů pro tuhle práci. Takto odhodlaný člověk nejspíš zatím nemá moc vyřešené vlastní zážitky, bolesti a konflikty, a je tak reálné vysoké riziko, že mu budou bránit být plně k dispozici pro klienta, být pro něj klidným přístavem a pevnou oporou.

Myslím si ale zároveň, že pokud terapeutovi přináší jeho práce uspokojení a kontakt s klienty hřejivý pocit z upřímného lidského setkání, je to důkazem toho, že dělá terapii dobře, nebo minimálně to, že se mu daří s klienty navazovat dobrý vztah. A právě to mně osobně připadá (a výzkumy se to potvrzuje), že je základem účinné psychoterapie.

V posledních dnech mě neuvěřitelně potěšilo, když jsem v rámci supervize dostala zpětnou vazbu, že je vidět, že jsem s klienty ráda. Bylo mi fantasticky, když jedna klientka přišla, spontánně ochutnala perníčky, co byly na stole, a uvolněně se zabořila do pohovky. Doteď mě těší pomyšlení na chvíle, kdy jsme se i v těžkém hovoru s klientem zasmáli. V takových okamžicích cítím ve všech buňkách svého těla upřímnost, s jakou do společného setkání s klientem jdeme, a právě to jsou momenty, které mě neskutečně nabíjí a uklidňují. Když si dovolím říct to nadneseně, tyhle momenty nejspíš uzdravují nejen klienta, ale taky mně.

Tak o tom mluvme, pokud to taky tak máte. Ten pomáhající kontext psychoterapie vnáší do vztahu klienta a terapeuta určitou asymetrii, která může být velmi nepříjemná a může bránit růstu. Pokud si ale dovolíme uvažovat o terapii ne jako o pomoci terapeuta odborníka klientovi, který je v tu chvíli ne-mocný a potřebný, nýbrž jako o setkání dvou lidí, kteří si navzájem mají, co předat, možná to pro nás všechny (účastníky terapie) bude osvobozující.

Comments are closed.