Z deníku začínající blogerky

Dřív, když jsem sledovala svoje oblíbené blogerky a přemýšlela jsem o založení vlastního blogu, jsem měla pocit, že blogováním se můj život nějak změní. Možná proto uběhly asi dva roky, aniž bych svůj koncept psychoterapeutického blogu vytáhla ze šuplíku své mysli.

S prvním příspěvkem jsem vůbec nevyšla na světlo online světa, s druhým jsem při jeho zveřejňování zažívala bušení srdce, vzrušení a obavy. Co se stane, až kliknu na tlačítko „publikovat“?, fantazírovala jsem. Na pozadí mé mysli byly ty příběhy některých online tvůrců, jejichž obsah se během noci ocitl mezi nejsledovanějším materiálem. A má typická námitka „a to se může stát!“ mi přitom běžela hlavou, seč jsem věděla, že naprosto iracionálně.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nakonec se nestalo vůbec nic. Publikování nového příspěvku se stalo příjemnou rutinou. Sice jsem každý den klikala na zobrazení sledovanosti, ale ani touhle vytrvalou snahou jsem neurychlila chod věcí. Měsíce plynuly, moje motivace kolísala, psala jsem dál a dál a pořád se nic nedělo.

Jasně, sice si pořád něco fotím, diář mám plný poznámek o tom, co napsat na blog, jsem vděčná, když mě někdo vyfotí a já to pak můžu použít, je sranda sdílet si blogy s kamarádkami, které taky blogují (adepise.cz a zamalem.cz), a občas mi někdo z blízkých řekne: „jo, četl jsem na tvém blogu…“, takže nemusím moc věcí opakovat každému zvlášť. Jinak jsem ale pořád ta stejná obyčejná Anet, jaká jsem bývala vždycky.

Proto mě upřímně překvapí, když se dozvím, že se někdo bavil o mé tvorbě, aniž bych byla přítomná. Zaskočí mě, když někdo, s kým už se nějaký čas nestýkám, řekne, že o mě vlastně pořád ví, protože mě sleduje online. Jsem totálně v šoku, když mi kamarádka mezi řečí řekne, že ze mě jedna její známá má mindrák, nebo co, jak jsem to prý rozjela (?!). A pak si jedno nudné ráno rozkliknu instagram a zjistím, že o mě jakási Hanka napsala, že jsem průkopník v blogování ohledně psychoterapie. A celý den mi prozáří, když mi napíše potenciální klientka, že jí má videa pomohly v rozhodování, zda jít do psychoterapie.

Něco je asi přeci jen jinak. Není to vidět v mém běžném životě, ale v tom online světě to možná opravdu nějaký dopad má…

Děkuju vám všem za to, že se sem vracíte, že s chutí můj deník otevíráte a začtete se, že můj blog sdílíte. Díky vám se tyhle změny v mém životě dějí.

 

 

 

Comments are closed.