Introvert, (ne)těší mě!

Vždycky jsem tvrdila, že jsem introvert. Tečka.

Vysvětlovalo to můj stud v rozhovorech s neznámými lidmi, proč se mi nechce do společnosti hodně lidí i to, že se nerada seznamuju.

Pak mi ale B. Šťastná nasadila brouka do hlavy. Stydlivost je prý hodně o lenosti. Pocity studu totiž při seznamování s jinými lidmi prožívají téměř všichni lidé. Zatímco extroverti jsou ale tak houževnatí, že se do seznamování vrhnou po hlavě a etapu nepříjemných pocitů brzy překonají, jiní lidé (jako já) jsou v tomhle v podstatě líní a brzy se z nekomfortní situace stáhnou. „Jsem introvert“ je pak dobrá výmluva nejen pro nás samotné, kterým se nechce vystavovat nepohodlí, ale i pro okolí, které na tuhle odpověď obvykle nemá, co říct (ozkoušeno).

Už tuhle teorii chroustám asi dva měsíce. A musím (ke své nevoli) připustit, že na tom (alespoň, co se mě týče) něco bude. V kontaktu s lidmi u sebe totiž znám dvě polohy. První, ve které mám spoustu energie, jsem komunikativní, vtipkuju, jsem srdečná a seznamování mi jde tím pádem docela hladce. V druhé své poloze jsem oproti tomu spíš uzavřená, nevyhledávám kontakt, stydím se, pozoruju při rozhovoru s druhým sama sebe a nedejbože se k tomu všemu nepříznivě hodnotím, což mou chuť bavit se pochopitelně otráví. A, nutno říct, jsem líná to překonat. Daleko snazší je setkání se vyhnout a zůstat ve vlastní bublině, kde je tak teploučko a známo, i když občas nuda.

Někdy je ale dobré to překonat. Třeba když Váš přítel vyhledává společnost a je rád, když jdete s ním. Když máte kamarádku, která každou chvíli potká někoho neznámého na ulici. To i introvert jako já musí zatnout zuby a nasadit úsměv. Objevila jsem nicméně svůj vlastní trik, který mi ve vycházení z ulity pomáhá.

Je to o tom dovolit si stydět se a cítit se trapně.

Jedna moje známá je křehká a nesmělá, většinu času je na ní vidět její nejistota, ale i se všemi rozpaky je vlastně nesmírně milá. Někdy se přistihnu, jak jí pozoruji a snažím se přijít na to, čím to je, že i přes viditelnou úzkost se zvládá i bavit. Po přísně vědeckém pozorování (rozuměj: intelektuální zábava introverta na večírku) jsem zjistila, že i když na ní všichni vidí, jak moc se stydí a je nesvá, nikomu to vlastně vůbec nevadí. Prostě to k ní patří.

Vždycky, když se stydím, když se mi nažene do tváře krev a já cítím, jak rudnu, když rozpaky přešlapuju z nohy na nohu a mlčím, protože nevím, co říct – vzpomenu si na ni. Snažím se pustit z hlavy všechny myšlenky o tom, že bych si měla být víc jistá, a pokud nejsem, tak by to především na mně neměl nikdo poznat… Dovolím si trapnost, stud i rozpaky. Uf, to je úleva, řeknu vám! A dochází mi: proč bych měla skrývat rozpaky, když je to v tu chvíli upřímný kus mě?

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A jakmile to přestane být ohrožující a já můžu být sama sebou, stane se něco jako kouzlo. Najednou to ze mě všechno spadne a já přestávám být ve své hlavě zahlcená jen sama sebou, tím, co bych měla a neměla, a jak co asi působí, a mám kapacitu spatřit ten moment takový, jaký je. V klidu se dívám na lidi kolem sebe a dochází mi, že všichni býváme v kontaktu s někým neznámým zprvu rozechvělí. Vidím, jak můj společník taky přešlapuje a hledá téma. A najednou je to celé o dost snazší…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

P.S.: Máte i vy nějaký trik, jak překonat stud?

Comments are closed.