(Ne)šťastně zamilovaná do umění

Věnovat se umění je jako životní vztah, ve kterém musíte přislíbit oddanost, věrnost v dobrém i zlém a zároveň přijmout kompletní nejistotu ohledně budoucnosti. Jo, je to pěkný najít svoje umělecké vyjádření, se kterým do toho jako s parťákem chcete jít. Ale řeknu vám, je to taky pěkná fuška…

20160705_192740

 

Pár let nazpátek, když mi bylo náct, cítila jsem se duší jako umělkyně. Věřila jsem (trochu dětsky), že mě čekají zářné zítřky. A té vizi jsem byla ochotna (téměř) jakkoli pomoct. Naplno jsem šla do herectví a na přijímačkách na DAMU jsem vnitřně vzplála, oddaně jsem psala a pilovala své texty, když jsem postoupila ve zkouškách na FAMU, a přes všechny překážky nebo neúspěchy jsem přešla s hlavou vztyčenou. Milovala jsem ten pocit, že až vylítnu ze školy, budu žít a tvořit jako bohém. A jestli bych měla shořet, abych mohla vzlétnou jako fénix, klidně bych to udělala.

Nakonec jsem vnitřně neshořela, spíš jsem ve svém odhodlání zdusla. Svoji oddanost a tvořivost jsem se po několika neúspěších rozhodla investovat do jiné disciplíny, která je ve své podstatě taky uměním – psychoterapie. Byla jsem umírněnější a ukázněnější – hodiny a hodiny studia, práce v oboru, co nejdříve jít do psychoterapeutického výcviku, a když číst o prázdninách oddychovou knihu, tak ať je to aspoň psychologická beletrie. Byla v tom láska – k tomu, za čím jdu – ale ne tak žhavá a naléhavá, jaká mně spalovala dřív.

Neměla jsem pocit, že by mi to chybělo, to ne. Dokonce mi ani nepřišlo na mysl, že bych něco napsala. Jestli ve mně ohniště tvořivosti mělo ještě pár žhavých uhlíků, tak byly tak drobné, že jsem si jich skoro nevšimla.

Ale pak, když jsem začala blogovat, vznítila se ve mně jiskřička něčeho mocného a vášnivého, co ve mně několik let jen tiše doutnalo. 

Je kolem toho spoustu dýmu, ještě s tím ohništěm pořádně neumím, ale hoří už přes rok a vy k němu můžete kdykoli přistoupit a ohřát si (aspoň) ruce (a kéž by i to místo u srdce).

Hodně mi pomáhá kniha E. Gilbert (Velký zázrak), kterou ochutnávám po částech jako ty nejluxusnější belgické pralinky. Nikdo vám nesliboval, že to bude snadné… Umění ani žádný člověk vám nic nedluží… Možná se svým uměním nebudete nikdy živit a možná dokonce ani nikdy nezažijete úspěch, jaký byste si přáli…

Na nějaký čas mě to rozhodilo, když jsem si uvědomila naplno, že se satisfakce zvenčí nemusí nikdy dostavit. Možná jednou naplním svoje sny, možná dokonce i ty nejtroufalejší, které šeptám jen v intimitě svojí zklidněné mysli. Třeba si ale na to všechno jen zdálky sáhnu a to bude všechno. A je možné i to, že na to všechno zdálky budu jen koukat – možná se mi to před očima bude třepotat jako fata morgana žíznivému na poušti a může se stát i to, že se to všechno moje vysněné stane, ale nakonec to nebudu já, komu, nýbrž někomu jinému.

Přijmout tohle všechno je jako spolknout hořkou pilulku pokaždé, než se vrhnu do tvorby. Když ale začne působit, je to lék, protože mi dovoluje postupovat dál a psát a psát jako by se nikdo nedíval, jako by nikdo nečetl (a často ani nikdo nečte) a přesto mi to samotné ryzí jádro dělá neskutečnou radost.

20160705_191306

 

Blogovat je jako dělat umění bez zpětné vazby. Není kurátor výstavy, který by můj blog vybral jako smysluplný koncept v záplavě dalších blogů. Není divák, který by zatleskal nebo zapískal nebo tam prostě byl. Není redaktor, který by mi text vrátil s připomínkami. V blogování není skoro nic kromě mě – mého pocitu, mojí chuti, mé vytrvalosti.

Alespoň v začátcích blogování tomu tak je. Pár lidí stránky navštíví, snad přečte, ale zůstane po nich jen číslo, které vidím ve statistikách. V komentářích občas vyskočí nový příspěvek, to se mi srdce trochu rozbuší, ale často si pak stejně nedokážu neklást otázku: a co si o tom myslí ostatní?

A tak mě blogování, stejně jako ostatně všechno v životě, nutí vracet se k sobě. Neptat se, zda to má význam a hodnotu pro druhé, jestli se jim to, jak píšu líbí, zda nějak světu aspoň trochu přispívám, když tvořím. Ne, to sama pro sebe musím najít hodnotu toho, že si pravidelně sednu a dám do těch slov všechno ze sebe. Mně se to musí líbit natolik, abych i příště měla chuť do toho dát své úsilí. Sama musím mít pocit, že tím možná nepřispívám světu, když se k tomu pořád vracím, ale sama sobě určitě.

 

 

 

Comments are closed.