Jsem velká holka

„Nazdar, lidstvo!“, zvolal spolubydlící Ota po příchodu domů. „Ahoj od jednoho človíčka“, odpovídám mu zabraná do práce. „Malého, bezvýznamného človíčka?“, pokračuje on v dobré náladě. „Tak to ne!“, odpoutám svou pozornost od počítače, „Významem ani náhodou, naopak. Malého vzezřením“. Vtipkovala jsem. (O mých fyzických rozměrech. Své významnosti na tomhle světě chci ještě nějakou dobu věřit.)

parga3

Nejsem žádnej drobek. Měla jsem v životě dva partnery a oba se mnou zažili moment, kdy došli k fascinovanému úžasu, když si mě prohlíželi. „Ty jsi tak velká“, měřil si mě pohledem v šestnácti přítel a v duchu mě nejspíš srovnával se svou předchozí holkou, která i v sedmnácti měla výšku dítěte.
Podruhé se takhle podivil můj partner před několika dny. Po šesti letech ke mně vsedě vzhlédnul, když jsem nad ním stála v podpatcích. „Ty jsi tak velká“, žasl fascinovaně. „Jako vysoká?“, snažila jsem se zachránit jeho smysl pro takt, protože vím, že některé holky by se na mém místě rozbrečely. „No, celkově, prostě velká…“ Na chvilku mě to zarazilo. Pokud dám stranou to, že si takové věci všiml až po tolika letech, stejně mě zaráží fakt, že mu 173 centimetrů vysoká holka s průměrnou postavou připadá veliká.

Zároveň se ale okamžitě dostavil důkaz toho, že rostu nejen fyzicky, ale nejspíš jsem vyrostla také duševně – dřív by mě to možná zranilo, ale teď vůbec. Stála jsem nad ním a musela se smát.

 

Můj táta má skoro dva metry. Vždycky jsem na něm obdivovala jeho výšku, obrovské boty, i to, že se mu málokde vejdou nohy. Jako malá holka jsem k němu vzhlížela a hrozně se mi líbilo, že se ke mně musí tolik sklonit, aby mi dal pusu, nebo, že potřebuje nadstandardní velikost postele. Být vysoký mi odmalička připadá jako důvod k pýše a tak jsem jeden čas trochu litovala, že mi můj vzrůst snížil gen drobné mamky.

A velké ženy – jo, ty mě odjakživa fascinují. 

Když se sebevědomím narovnají, vykašlou se na to, že jsou vyšší jak spousta mužů a ještě si vezmou podpatky, vzhlížím k nim s obdivem jako malé štěně.

Moje výška není závratná. Ale, když nad tím tak přemýšlím, možná přeci jen jsem docela velká. Alespoň v očích některých mužů. Pomáhají mi k tomu moje solidně rostlé boky, občasné podpatky a když je dobrá nálada, tak nos zdvihnout vzhůru jako kdybych vzhlížela k nebi a život nízko na povrchu zemském mi byl trochu vzdálený. Když zaberu v bazénu, nemusím ani plavat rychle, abych se dostala daleko. Můžu klidně trochu ztloustnout, protože váha se na mě rozloží. A sukně a zkrácené kalhoty jakékoli délky vypadají skvěle.

A tak, když mi můj docela drobný partner zespod řekne, že jsem velká, shlédnu k tomu prosťáčkovi a mám ryzí radost. Jo, tak asi přeci jen jsem už velká holka. 

Comments are closed.