Cesta z města (do města)

Na stolku to nejjemnější latté s nejnovějším Elle, na klíně otevřený laptop, kabelka po mém boku, houpe se na ní bambule, vyzula jsem si mokasíny a v džínách a košilce si přijdu jako kočička sedící na zápraží. Lidé kolem mě chodí uličkou, nevěnuji jim pozornost, jen občas líně přimhouřím oči na nějakého fešáka. Projíždíme vlakem Vysočinou a z obrovského okna máme překrásné louky lemované šťavnatými stromy jako na dlani.

A z toho komfortu cesty Brno – Praha se dívám do přírody, která ubíhá kolem. A skoro zapomínám na to, že to ve skutečnosti my se řítíme krajinou, ne ona kolem nás.

Poslední roky mám sen žít co nejblíž přírodě. Přímo po tom prahnu. Pokaždé jsem přilepená u okýnka, abych mohla hltat scénérie polí, luk a lesů. Vždycky když jedu z nějakého nákupního centra nebo každý den, když musím se psem přejít jednu z nejrušnějších ulic Brna. Když jsem unavená a vyprahlá… Představuju si malý dům s velkou zahradou u lesa. Vidím sebe samu, jak sedím zabalená v dece a snídám ovoce a popíjím bylinkový čaj. Pak se možná bosky projdu trávou s perlami ranní rosy…

Sním o tom z tepla domova, z komfortu cesty, z materiálního přebytku, ve kterém žiju. Vědomí, že to tak je, jako by ten sen trochu devalvovalo. Jsem holka z města a ve městě jsem vyrůstala i celý život žila, proto mám kolem téhle svojí touhy trochu zmatek. Dovedu si představit v zimě chladný dům, dojíždění za vším, co mám ráda, nedostupnost obchodů, kaváren a přátel? Rozhodnutí vydat se cestou z města odsouvám v časovém horizontu, protože vím, že teď na to ještě nejsem dost dospělá, zodpovědná a samostatná. Ale budu někdy? A i kdybych měla časem dost peněz koupit domek s pozemkem, dokázala bych se bez přímé dostupnosti města dál uživit?

Kdyby mi teď někdo tohle všechno nabídl a já po tom mohla jen vztáhnout ruku, kývla bych… ale nesměle.

A pak jsme někde venku, vypadnem z města, pes se řítí trávou s obrovským klackem v tlamě, a já cítím, jak křehnu, uvolňuju se, začínám vnímat každičkou klidnou vibraci lesa. Stává se mi, že se dívám do masy stromů a ta síla, která z nich jde cítit, mě úplně ohromí. A někdy, když dojdeme z lesa na nějaký palouk, tak se moje duše chce rozletět a já radostně volám: „Marťo, já jsem tak šťastná!“ A chce se mi přitom víc mlčet než jindy. Protože cítím, že tohle je ono a nepotřebuje to víc slov. Jen víc žít.

Tak tu sedím s laptopem na klíně, dopila jsem latté, bosé nohy by nejradši vystoupily a šly se projít.

Slibuju si, že jednou, snad…