Hymna létu

Když jsem dnes seděla na zahradě zachumlaná v dece, došlo mi, že asi definitivně končí léto a měla bych se s tím co nejdřív smířit. Pořád ale cítím, že se mi ještě nechce připustit, že už mě občas zebou nohy. Stále se nevzdávám naděje, že ještě s přítelem odjedeme někam k moři. A zuby nehty se držím té snahy vymyslet, jak do ochlazujících se dnů slábnoucího slunce přenést tu neskutečnou pohodu posledních měsíců. Ty totiž byly prostě a jednoduše dokonale božské!
Letošní zima byla tuhá. Naplnily jí šeré večery, hodně dřiny a učení. Naštěstí vedly k tomu, že jsem konečně zvládla odpromovat. Jaro nepřinášelo kýženou úlevu, odpočinek ani odlehčení. Pamatuju si z něj to, že jsem pořád něco v hlavě řešila, až jsem ji někdy měla nafouklou jak balon. Naráz jsem řešila potenciální rozchod s přítelem, přestěhování z Brna pryč (nejisto kam?), práci, zda založit psychoterapeutickou praxi, jestli vyjet do světa, to, jestli vyjdu s penězi, a vůbec jestli bych na vlastních nohách zvládla ustát tolik změn najednou.
A pak ten fičák zničehonic ustal, hladina se zklidnila, seděla jsem na pláži na Lefkadě a poté, co jsem docvičila jógu jsem pozorovala zapadat slunce. Tenkrát jsem v sobě už měla úplný klid a cítila jsem se neskutečně šťastná a vděčná.
Tu obrovskou vnitřní svobodu, kterou teď zakouším, jsem v sobě začala objevovat někdy na konci dubna. Byla jsem tehdy na výcviku a pořád dokola a dokola řešila, „co mám dělat?“. Odpověď přišla v noci, když jsem ze sauny vyklouzla na zahradu. Stála jsem tam v mokré trávě, dívala se na měsíc a celá ta masa překrásné přírody Krkonoš mě naráz objala jako by to byla máma. Hvězdy na mě z oblohy klidně hleděly a já si přišla maličká. A právě to dokonale stačilo k jednoduchému uvědomění – je ve mně kus božství a taky že jestli chci žít svůj život teď, musím začít žít svůj život teď. A od té doby žiju.
(A žila šťastně až do smrti, amen. Berte mě klidně s rezervou. Občas mám takovouhle náladu a to mě ve vzletných a duchovně znějících popisech nic nezastaví!)
Léto bylo jako lázně pro moji duši i tělo. Obklopena těmi nejúžasnějšími lidmi (byť mnohými na dálku) a spousty světlem a tepla jsem si neskutečně odpočinula. Rochnila jsem se v tom a přísahám, že nepřeháním, že jsem si mnohdy pomlaskávala a vrněla nahlas! Tohle léto bylo prostě to nejúžasnější léto ze všech let. A jestli se spolehlivě chci dojmout, pustím si při karaoke „Time of my Life“ a uvědomím si při tom, že to tak opravdu je.
Když si to takhle v hlavě rekapituluju, tak kromě toho, že se sama sobě musím smát, si uvědomuju, proč se mi tak moc nechce se s létem rozloučit.
Uvažuju sice i nad tím, jestli by nebylo lepší se natrvalo přemístit do teplých krajin, ale uvědomuju si, že rozumnější bude se v duchu vrátit zpátky tam do těch Krkonoš, kde mi za svitu měsíce došlo, že jestli chci žít teď a tady, musím prostě jen žít teď a tady. I na podzim.
P.S.: S čím z léta se bude těžce loučit vám?

Comments are closed.