O (ne)výkonu

Jsou dny, kdy neudělám vůbec nic. 
(A prosím nemyslete si, že jsem jeden z těch lidí, pro které „nic“ znamená hromada práce, zařizování, fitness rutina, uvařit večeři pro celou rodinu, vyprat, poklidit a večer, když si vyčerpaní stoupnou s žehlením k televizi, si stěžují, že zase „nic“ nestihli. 
Já se vždycky zmůžu jen na to, abych na ně nevěřícně hleděla. Jestliže mohou být muži z Marsu a ženy z Venuše, tak tihle lidé jsou z téhle galaxie, a já jsem se tu ocitla náhodou z úplně jinačího Vesmíru.)
Když myslím nic, myslím NIC. Udělat k snídani smoothie, zajít na kávu doufajíc, že přinese trošku sil k dobru, krátce vyvenčit psa (cestou do té kavárny) a napsat článek na blog – to je moje bilance včerejška.
Někdy je takový jeden den, jindy jich je víc.
Dnes je už skoro pět hodin odpoledne a zvládla jsem pouze: udělat k snídani smoothie, dojet k přehradě a plácnout sebou na břeh, tím mimoděk vyvětrat i psa, dát si kafe v kavárně se skomírající touhou, že ještě večer na něčem zapracuju, napsat tenhle článek. 
Ve svém životě jsem takové zažila i celé týdny. Jednou dokonce i několik měsíců. 
Zní to jako pohádka. Potíž je v tom, že si to ne vždycky dokážu pořádně užít. Zatímco tělesná složka mého bytí je spíše lenivá, často unavená, a konstantně jí vyhovuje pomalé tempo, má mysl je vzletná, marnivá a spřádá velké plány. Dohromady z toho pak mé já někdy vytvoří patlaninu líných dní, které jsou složené ze stavů hibernace a slastného nicnedělání, protkány ostrou jehlou mučivých výčitek svědomí. 
Možná už nikdy ze své paměti nevymažu vzpomínku na to, jak jsem četla jakýsi lifestylový časopis, který radil ohledně důležitosti odpočinku. „Každý den si pro sebe najděte nerušený prostor“, psalo se tam a moje srdce plesalo. „Zapněte si na 5-10 minut v mobilu letový režim, aby vás nikdo nerušil, a vy jste mohli odpočívat“. Cože?! 5-10 minut? Já mnohdy potřebuju 5-10 dní!
Někdy si připadám v tomhle na výkon orientovaném světě jako cizinec. Mému svědomí žehnají dny menstruace, nachlazení nebo ty bezprostředně následující po nějakém výkonu – to si dovolím beztrestně padnout do postele, vléct se ulicemi líně jako lemra a ještě ke všemu si to vlastně docela užívat. Některé dny, kdy si takové povolení nedávám, se stejně táhnu ulicemi a sotva přijdu domů, lehám si na postel, ale potěšení z toho nemám.
Mám svoje vlastní tempo a nechce se mi zrychlovat. Když k vám budu úplně upřímná, vlastně si vůbec nejsem jistá, jestli bych zvládla přidat, i kdybych chtěla. Dřív jsem kvůli tomu propadala pocitům méněcennosti, dnes spíš cítím neskonalý obdiv k těm lidem, kteří zvládají sebe, děti, práci, partnera a u toho mají úsměv na rtech. Už jsem se naučila nechtít to po sobě taky. 
Znám svou hodnotu a své kompetence a věřím, že nejsou malé. Jen se musím učit, že nezvládnu stejný objem fyzické práce jako druzí a realizovat plány mi zabere podstatně víc času.
V ostatních dnech se snažím udržet krok. Se svými přáními a touhou posouvat se, nikoli s ostatními – to už jsem vzdala. Mnohdy vidím jen záda těch všech ambiciozních, v několika pracích zaměstnaných, hyperaktivních a nikdy se sebou nespokojených lidí. Někdy mě to frustruje. Většinou se ale rozhlídnu kolem sebe a musím s uspokojením konstatovat, že když člověk nefrčí životem tak rychle, může si aspoň prohlídnout krajinu kolem sebe.

Comments are closed.