Nikdy se nezavděčíš všem

Když
jsem na Youtube zveřejnila svá první videa o psychoterapii, po
dlouhé době jsem se zase musela popasovat s tím, že všem se
nikdy nezavděčím. Zpětná vazba je tak trochu ošemetná
záležitost. Může pohladit po duši, ale taky pěkně zabolet. Ale
hlavně – měla bych ji vzít jako příležitost a předělat to,
co vytvářím podle svého uvážení a možností, nebo bych měla
nedbat názorů druhých (kterých vždycky bude tolik, kolik je lidí
na světě) a hledat vlastní cestu?
Tak
či tak mě zpětná vazba konfrontuje s faktem, že mě druzí nejen
vnímají, ale také hodnotí, soudí, odsuzují.
vybírám ty nejšťavnatější ostružiny
Vždycky
jsem měla problém s tím, že bych se nejradši zalíbila všem.

Pokud tímhle beznadějným sebetrýzněním netrpíte, jste nejspíš
šťastní lidé a považuji to za důvod k veliké oslavě. Mně to
mnohokrát komplikovalo život. Jsem typ člověka, který je v
některých ohledech docela výrazný (pomalé tempo, veliká gesta,
intelektualizující způsob uvažování). A tak se mi v každičké
skupině, které jsem kdy byla součástí, stalo, že mě někteří
nemohli vystát a pár jedinců (naštěstí těch mně nejmilejších)
mě mělo rádo. V každé seberozvojové skupině mi pár lidí
řeklo, že působím arogantně a vytáčí je můj rozvleklý
způsob vyjadřování, kdežto jiných pár tomu kontrovalo
prohlášeními o srdečnosti a éteričnosti.
Po
několika takových zkušenostech jsem nakonec dospěla k závěru:
„Nikdy se, kočko, nezavděčíš všem. Někteří tě milují (a
ty o to víc miluješ je), jiní tě moc nemusí. Hold se s tím
budeš muset smířit.“
Řekla
jsem si to mockrát. Ale nikdy jsem se s tím tak úplně nesmířila. Racionálně tomu úplně rozumím, ale emocionálně občas klopýtnu. 
a pro ty nejlepší se klidně pořádně natáhnu – mám to tak nejen s ovocem, ale se vším ve svém životě, včetně přátel
Poslední
měsíce se obklopuji těmi nejúžasnějšími lidmi, jací na světě
jsou. Přestože se s některými vídám míň, než je mi milé,
každý náš kontakt (byť na dálku) mě naplňuje radostí.
Takovéhle prostředí je jako lázně pro mojí duši – čerpám z
toho uzdravení a shromažďuju síly na následující životní
etapy. Nicméně nový pracovní tým, reakce na má videa, klienti v
psychoterapeutické praxi – to jsou výzvy, které mi mají v
současnosti znovu připomenout, že svět není růžový. Je mnohem
barevnější, než si někdy připouštím.
A
tak si to znovu opakuju: „Nikdy se nezavděčíš všem“. 
Ale přitom si uvědomím, že jsem vlastně
docela pokrytec. Copak já mám ráda všechny lidi kolem sebe bez
rozdílu? Na nikom mě nic nerozčiluje? Všichni ke mně osobnostně
sednou? Samozřejmě, že ne. Tak jak bych mohla od života očekávat,
že všichni budou mít rádi mě?
Malý
hlásek ve mně, patřící holčičce Anetce někdy kolem šesti let, říká: „Ale přeci jen bych byla ráda, kdyby mě měli rádi
všichni.“ A pak jí velká dospělá Anet vezme za ruku a odpoví:
„Vždyť já tě mám tak moc ráda!“ A to jsou ty okamžiky, kdy si vydechnu, protože cítím, že právě tohle je to nejdůležitější. 

Comments are closed.