Studium jsem milovala (aspoň takhle si to pamatuju)

Uvařím si kafe do hrnku Masarykovy univerzity. Vzpomínáme.

Hned první den na Teologické fakultě Univerzity Karlovy. Sedla jsem si k Báře a už v úvodu jsem se krásně ztrapnila. Co říká na to, že asi budeme muset přečíst bibli? Prý že už jí četla. Divila jsem se, to to zvládla opravdu přečíst celé? Několikrát. Divila jsem se ještě víc, nějak mi nedošlo, že na téhle fakultě jsem asi omylem jenom já. Odpověděla mi, že je katolička. A pak povídala dál a já zjišťovala, že žije podle víry docela ortodoxně, od 18 má manžela, a ano, zastává dokonce i všechny ty pro mě divné myšlenky jako věřit v Boha, postoj k antikoncepci a gayům… A já se divila jak Alenka v říši divů a vlastně se nejvíc divím, že jsme dodneška nejlepší přítelkyně. A že jsem si tehdy sedla k ní a díky tomu ji mám, za to možná vděčím tomu Bohu.
Nebo když jsme s holkama na psychologii vyrušovaly z poslední řady neustálým chichotáním a tvářily jsme se děsně důležitě. Užívala jsem si, že už mám práci v oboru, a že můžu ostatním důležitě sdělovat, že po škole běžím na linku důvěry. Bavilo mě to stejně jako sednout si pak do K4 na Celetné a v prostředí, kde se někteří učili na zkoušky, rozebírat vztahy a sex a cítit se u toho děsně nad věcí. A snad už nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem na retro kole sjížděla centrem až na Palachovo náměstí a tam jsem se v knihovně učila už asi dvacátý den na státnice, abych si mohla jít vydechnout k řece a užívat si, že studuju na nejkrásnějším místě v Praze, a tehdy bych řekla na celičkém světě.
Milovala jsem studovat na Masarykově univerzitě Psychoterapeutická studia tak moc, až jsem den za dnem přežívala to, že začínám proti vlastní vůli bydlet v Brně. Nadchlo mě to tam dokonce tak moc, že jsem se po půl roce rozhodla přestat tvářit jako Pražák, který přijel na vesnici, a pustila jsem byt na Vinohradech (ovšem pozor, pražských, nikoli brněnských, pche).
Užívala jsem si naplno, když jsme s holkama šly „utratit ňáký prachy“ dolů do kantýny a zaníceně o něčem (o čemkoli!) hovořily a pak spěchaly zpět na přednášku. Často jsme dorazily pozdě a párkrát už se ani nevrátily, ale mě to bylo jedno, protože jsem poprvé v životě zažívala ten omamný pocit být obklopená několika krásnými, chytrými a vtipnými ženami, s nimiž mi čas běžel rychlostí blesku a mé srdce bylo šťastné, i když jsem se pak vracela do smutnější osamělé reality. Všemi póry těla jsem nasávala to obrovské privilegium chodit na intelektuálně stimulující přednášky, které se některé rovnaly placeným kurzům, kterých si později dopřeju už jen pár za život, když zbude čas… Vzrušovalo mě, že studuju to, co mě tak strašně moc baví, a vzrušovalo mě to tím víc, když si vyučující pamatovali naše jména, protože nás tam bylo tak málo. Opájela jsem se tím blaženým pocitem, že jsem v sobě na poslední dva roky studia probudila nadšenou šprtku, která na přednáškách vykřikovala (!) správné odpovědi (!!!). 
Měla jsem ráda knihovny. Všechny. Vždycky jsem jim ráda zaplatila pokutu za prodlení vrácení, protože jsem měla pocit, že jim tak aspoň trošku vracím. Zbožňovala jsem si tam jen tak sednout, obklopená literaturou, která byla napsána, aby mě v životě posunula dál.
Bylo tam taky hodně stresu, práce odevzdávané minutu před půlnocí, spousta nudy a prudy prožívaných vzadu zašitá v lavici… Ale když jsem udělala poslední státnice a spadl mi z krku konečně ten poslední balvan, cítila jsem se chvíli prázdná a ještě pár měsíců poté chodila do knihovny jen tak si něco přečíst z odborné literatury. Slibovala jsem si, že to nezapomenu, že se dál budu chodit vzdělávat, možná na některé přednášky jít ve volném čase mezi prací…
Teď tu sedím s hrnkem černé kávy s logem MU. Měla bych se pustit do práce. 
Tak si do té kávy dám aspoň trošku mléka…