Běhat? Děkuju, nechci.

Na tuhle chvíli bych se nejradši oblékla do svých nejoblíbenějších malých černých, otevřela šampáňo a se sklenkou v ruce si nejdřív dramaticky odkašlala. Tak moc mi připadá slavnostní. 
Trvalo totiž dlouho, než jsem tohohle momentu dosáhla. V cestě mi stálo (no, spíš běželo) množství překážek. Nicméně mé silné odhodlání být taková, jaká jsem, mě dovedlo s množstvím odmítání až k tomuto úžasnému okamžiku. 
Chci vám oznámit – slavnostně (aspoň si to představte) a veřejně:

„Neběhám a možná nikdy běhat nebudu.“

Odolala jsem masovému nátlaku, který na mě naléhá v parku, na facebooku, instagramu a dokonce i v mém soukromém životě od přátel i přítele. Nepodlehla jsem myšlenkám, které mi našeptávaly, že bych byla nejen trendy, ale dokonce bych nejspíš i něco zhubla. A nakonec jsem zvládla nepropadnout ani útokům extrémně líbivé a pohodlné módy barevných tenisek, které do světa volají, že jejich majitelky oblečené do elegantního hávu ve volném čase milují sportovat…
Zvládla jsem překonat tohle všechno. Bez podpory, mnohdy na vážkách, častokrát s už už obutýma starýma teniskama na nohách. 

Sedím tu na lavičce v parku Lužánky, čtu si a popíjím cappuccino. A jak mě míjejí desítky běžců a většina z nich už poněkolikáté, jak park stále obíhají dokola, s klidem si procházím všechny ty argumenty pro běhání, abych si je na svém listu v hlavě odhodlaně škrtla. 
  • Běhat kvůli zdraví  Jsem vděčná za to, že jsem zdravá i bez honění se po parku. Pohyb mému tělu jistě prospívá, nicméně než se natřásat v horku, to radši všude po městě chodím pěšky, zaplavu si ve vodě, která mě celou dobu hebce hladí po celém těle, nebo si zatancuju.
  • Zhubnout Čím dál tím víc jsem spokojená se svým tělem takovým, jaké je. Jestli mi jakýkoli sport umožní cítit se svém těle dobře, protože bude spokojené a jeho prožitky mi pomůžou ke zvýšenému sebeuvědomění, budu z toho šťastná. Ale abych dělala něco kvůli hubnutí, na to už jsem asi moc stará. Už mi není patnáct, kdy jsem se honila za štíhlým břichem, které jsem celou dobu měla, jen jsem ho neviděla a nevážila si ho.
  • „Ten pocit potom“ Občas přemýšlím, jestli mi v tomhle všichni lhali, nebo jestli to mám prostě jinak. Upřímně, párkrát jsem ten „pocit po“ zažila a bylo to super, nicméně spoustukrát taky ne a stálo to za nic, protože jsem byla akorát uhoněná. Já svůj „pocit po“ zažívám po kafíčku s veganským cupcakem, po napsání článku na blog, po orgasmu nebo sauně… a u všeho zmíněného je u mě úspěch zaručen, na rozdíl od běhání.

Před pár dny mě kamarádka oslovila s nápadem začít společně organizovaně běhat. Pár dnů jsme nad tím přemýšlela, než mi prozradila, že na mě myslela hlavně proto, že chtěla mít jistotu, že ve skupině bude někdo podobně málo schopný jako ona… Stejně ale, pořád je ve mně našeptávač, který mě pokouší a nutí mě představovat si, jak by za mnou elegantně vlál culík a já vdechovala vlhkou vůni lesa… Ale prozatím zůstávám při zemi, dál sedím na lavičce. Až poběžíte kolem mě, běžte dál. 

Comments are closed.