„Aby mi někdo nezáviděl…“

Všimla jsem si, že se v tom, co vám tu na blogu píšu, začínám cenzurovat. A hned jak mi to došlo, běžím sem, abych vám o tom pěkně zčerstva napsala. To tedy ne, tohle je můj prostor, který s vámi chci sdílet – a přeju si, aby v něm bylo co nejvíc upřímnosti a svobody.
Nevím, jestli je to tím, že je léto, nebo tím, jaké blogy sleduju, či prostým faktem, že mi je poslední měsíce tak nádherně, anebo prostě tím vším dohromady! Nicméně frčím na vlně pozitivního přístupu k životu, dělá mi radost sdílet s lidmi svou i jejich radost a cením si vší inspirace, kterou sosám z mnoha různých míst online i v běžném životě.
Poslední dny ale přemýšlím nad tím, jestli to, že se mám dobře a ještě k tomu o tom pořád dokola píšu, nemůže začít lézt někomu na nervy.
Nevím, jestli by mě to samotnou napadlo. První mě na to upozornila máma. Maminky mívají tu krásnou vlastnost, že chtějí své děti chránit, a zároveň tu příšernou dovednost pojmenovat strachy, které v jejich dětech jsou (a někdy tím ty obavy přivolat k životu). „Víš“, řekla mi před časem mamka, „aby ti někdo nezačal závidět, když se pořád fotíš u bazénů, píšeš o tom, že si dáváš volný pracovní den nebo, že se ti daří“. Tehdy jsem nad tím mávla rukou. Pak jsem ale z několika dalších stran dostala několik útržků o tom, že někteří naši známí druhým úspěch opravdu nepřejí. Celé to ve mně postupně začalo žít vlastním životem. Bohužel.
Dnes jsme si s přítelem dali uprostřed práce pauzu na společný oběd a pak když se nám nechtělo ještě zpátky do práce, jsme v parku pili kávu. Už jsem vytahovala foťák, abych nám ten skvělý moment zvěčnila. V hlavě jsem měla nápad o článku, který pro vás napíšu, ve kterém budu vychvalovat rozhodnutí živit se prací na volné noze nebo alespoň možnost pracovat flexibilně (jak si to v práci vydobyl přítel). Pak mě to ale dostihlo – nepodráždím tím všechny ty, kteří tráví v práci denně víc jak osm hodin, aniž by na ně třeba dopadly sluneční paprsky? Nenaštvu ty, které jsou teď bez partnera, že s tím svým prožívám jedno z nejkrásnějších období? A vůbec, není to příliš vychloubačné a neohleduplné zveřejňovat osobní štěstí?
Povídali jsme si o tom s přítelem a hned jsme došli k jistému závěru – no jistě, mnohé to určitě naštve. Ale podráždit je může jak moje pracovní morálka, tak můj způsob přemýšlení nebo rtěnka, kterou mám zrovna na sobě. To člověk nedomyslí.
Pamatuju si období, kdy mi nebylo zrovna nejlíp, a musím přiznat, že to není zas tak dávno. Upřímně, nemůžu si být jistá, že další takovéhle temnější měsíce nenastanou hned poté, co slunce bude s podzimem ubývat. Tehdy mě všechny ty namotivované a veleúspěšné blogerky, které jsou ještě k tomu mladší než já, občas štvaly. Na pár dní nebo týdnů jsem dokonce některé z nich musela přestat sledovat. Ne že bych jim úspěch nepřála, spíše mi to připomínalo vlastní neúspěchy nebo spíš nedostatek sil své plány realizovat. 
Tehdy mi pomáhalo a pomáhá mi i teď uvědomit si, že to, kde zrovna jsem, je prostě fáze nějaké mé delší, zatím nedozírné cesty. To, že se mi teď zrovna nedaří, vůbec neznamená, že se mi za pár měsíců dařit nezačne. A stejně tak to vnímám i teď – to, že se mám zrovna skvěle, vůbec neznamená, že za pár měsíců opět nenahlédnu do vnitřní temnoty. A tak si to chci užít teď, dokud to mám.
A druhá věc, která mi vždycky vrátila sílu, byla přestat se srovnávat. Nikdy nevíte, kolik práce je za fotkou, která vypadá ledabyle. Stejně tak nejde nikdy dohlédnout, kolik slz je za šťastným úsměvem. A kolik odhodlání a investic je v hezkém vztahu. Nesrovnávat se, nesoudit, nehodnotit. 
Pěkně zpátky k sobě.
Tak jsem tu zase sama za sebe. Odkládám autocenzuru, která mi brání se na vás sluníčkově smát, aby vás to náhodou neštvalo nebo vám to nebylo líto. Jak víte, jestli už tenhle blog nějaký čas sledujete, s prvními mráčky se tu zas objeví melancholické řádky. To všechno jsem prostě a opravdově já.

Comments are closed.