Jak se učím žít (online)

Je sociální život na internetu světem přetvářky? Napsat se dá jen to, co o sobě chci říct, vyfotit se jen když mi to sluší, vybrat jen tu fotku, která je nejlepší, a zveřejnit to teprve až když si to třikrát prohlídnu a zvážím, jak tím na druhé zapůsobím…
Všichni chceme vypadat šťastní, oblíbení, úspěšní, bohatí a štíhlí. A i když by to tak nebylo, proč se pak tedy na síti vůbec sdílet?
Celý je to zvláštní svět. Když jsem začínala blogovat, moc bloggerů ani youtuberů jsem neznala, nevyznala jsem se v tom, co je to hashtag a snap, ze sociálních sítí jsem využívala jen facebook a to často spíš z donucení (sms: „Anet, běž na fb, máš tam ode mě zprávu už několik dní“), nerada jsem se fotila a ve společnosti jsem si vzala řeč jen když jsem se ujistila, že to opravdu všechny zajímá.
Teď se v tom všem snažím nějak vyznat.
Chci využívat sociální sítě jako podporu své terapeutické praxe, chytlo mě blogování a sdělování se světu, koupila jsem si foťák a chystám se nastoupit do toho rozjetého vlaku instragramu, instastories, twitteru, atd. Až se mi z toho někdy točí hlava.
Ale baví mě to. Najednou jsem se zase vrátila k tomu svému já, které chce vystupovat před lidmi a být vidět, přestože se pořád trošku stydí. Každý den dostávám na síti tak obrovské množství inspirace. A dokonce si uvědomuju, že kdybych do tohohle světa „jsem úspěšnej, dívejte se“ a „všechno je možný, když se chce“ nenakoukla, můj život by dnes vypadal úplně jinak. Rozhodně bych neměla tolik odvahy pouštět se do plnění svých vlastních snů.
Moje máma mi na to vždycky řekne: „Když já ti nevím… Je to pro mě umělej svět.“ A on doopravdy je! Někdy začínám být opravdu otrávená z těch všech vysportovaných těl, anglických motivačních nápisů, drahých kabelek, nafocených kafíček a super sexy selfies. To si pak kladu otázku, o čem vám na blog vlastně psát?
A tak se snažím jít vlastní cestou, učím se od zkušenějších a v psychoterapeutickém online sebeodhalení jdu doslova s kůží na trh. Je to směs odvahy, touhy, plánování, obav a spontaneity. Když se mi nedaří a píšu vám to, řekne mi občas někdo: „A přijde nějaký klient k terapeutovi, o kterém ví, že něco nemá srovnaný?“ A když se mi daří, slyším občas: „A nebudou ti lidi závidět?“ Jsou okamžiky, kdy mi jde z toho přemýšlení o tom, jak na vás asi působím, jakou cestou se vydat, a jaké je tohle veřejné sdílení pro mé potenciální klienty, hlava kolem.
Naštěstí to vždycky nechám být, všechno klidně plyne, vesmír mě obejme a já vím, že je zase čas vám napsat, a že to bude dobrý, ať už v tomhle světě obstojím nebo ne. V tom, že je tohle umělej svět, totiž s mámou docela souhlasím. Neskutečná výhoda toho je, že pořád zbývá ten svět venku – ten pravej, krásnej život tam.

Comments are closed.