Oslava jídla

Neděle je pro mě den oslavy jídla. Každý týden. 
Jíst miluju pořád, ale v neděli to mnohdy bývá celé speciálnější, protože se ke mně přidávají ti, co jsou se mnou doma, dřív se chodilo na slavnostní obědy k příbuzným a hodně lidí si dopřává tu úplně nejklidnější odpolední kávu…
moje nejšťastnější chvíle na procházce

Proto chci psát právě dnes o svém přístupu k jídlu. Podnítila mě k tomu jedna fanynka veganky Camie (youtube kanál), která se jí ptala, jak to dělá, že si tak dokáže užívat, když jí, protože ona sama mívá výčitky svědomí. V mé hlavě se k tomu připojilo množství střípků, které se ke mně dostávají. Např. když jedna blogerka napsala, že zkoušela být vegankou kvůli tomu, že má problém s postavou (přitom je extrémně štíhlá). Jiná (která dělá fitness trenérku) zase ke svým fotkám napsala, že „nenávidí svoje břicho a občas i nohy“. Nebo různé útržky, co tak občas slýchávám v kavárnách, a tak různě: „To už nemůžu, to už by bylo moc kalorií“… Vždycky se kradmo ohlédnu, zda tam nesedí někdo obézní, u koho by takové řeči byly na místě. Většinou tam ale sedí nějaká hezká slečna nebo dáma. Někdy mě to naštve, většinou ale rozesmutní. No tak, ženy, máme tohle zapotřebí?
Popíšu Vám, jak to s jídlem mám já. Nikoli proto, abych Vám říkala, jak to máte dělat. Spíš pro inspiraci, že to má někdo nějak jinak. V současnosti, kdy se postava a jídlo hodně řeší a většina žen kolem mě se nemá rádo, já totiž obojí téměř neřeším a snažím si užívat si radost, kterou mi to skýtá. 
Pro mě osobně je jídlo jídlem. Nevidím v něm nepřítele. Neodhaduji jeho složení, abych odhalila složku, po které můžu přibrat. A už vůbec nic nepřepočítávám na kalorické hodnoty. Jídlo je zdroj toho, co potřebuju k životu a zdraví, a požitku zároveň. 
Věřím, že chuť k jídlu je základní projev života. Pokud mi chutná a dělá radost, přináší pak jídlo do mého života ještě mnohem víc než jen základní přísun živin a energie. Skutečně ocenit a být vděčný za to, co mohu sníst, mi připadá jako projev zdravého a spokojeného života. 
Snažím se být ke svému tělu pozorná. Jídlo si chystám těsně předtím, než dostanu hlad. Možná se to někomu může zdát jako samozřejmost, a to je skvělé, protože tak to má podle mě fungovat. Bohužel ale znám případy, kdy tomu tak není. Pár lidí kolem mě občas hladoví, protože jsou nesoustředění na pocity svého těla. Hlad pak buďto vůbec neregistrují nebo ho dokonce ignorují, protože jsou příliš zaneprázdnění jinou činností. Obrátit pozornost k sobě – jak mi je a co potřebuji – mi připadá jako klíčová součást stravování. Protože tak poznáte, nejen, kdy a kolik se najíst, ale také jaké suroviny zrovna vaše tělo potřebuje. 
Jestli něco na jídle řeším, tak je to původ potravin. Snažím se volit potraviny, které vznikly co nejvíc eticky – nenakupuji proto vejce slepic v klecích, u mléčných produktů volím nejčastěji bio, maso a masné produkty téměř nekupuji, a když, tak alespoň bio nebo od známého farmáře. Když to jde, kupuji fair trade. Také se snažím vědomě do svého jídelníčku začleňovat zdravé potraviny. Můj důvod pro bio potraviny je spíš enviromentální, než zdravotní. Nicméně věřím, že takové produkty jsou i o něco zdravější pro moje tělo, což dvojnásobná výhra. 
Ve zbytku se řídím prostě tím, co mi chutná. Snažím se být spontánní – pokud na něco zrovna dostanu chuť, nebráním se tomu, protože věřím, že to moje tělo nejspíš potřebuje, když si to žádá. Ďábelské vychytávky jako brambůrky nebo přislazení si kávy, které mému zdraví pravděpodobně nic dobrého nepřinesou a přesto na ně mám chuť, volím, když mi udělají radost. Je to prosté. Myslím si, že pokud jídlo přispěje mé psychické pohodě, ovlivní to nejen mé trávení, ale také celkově mé vyladění ten den.
Když nad tím tak přemýšlím, můj přístup k jídlu je poměrně bezstarostný, svobodný, radostný. Občas mě trápí, jak lidé sami sebe mučí různými extrémními postoji k sobě. Někdo sám sebe nechává hladovět, jiný se nezdravě přejídá, v obou případech trápí své tělo a psychiku zrovna tak. Jde nejen o množství, ale také o kvalitu. Na jedné straně lidé, kteří mnoho výživných a zdravých potravin nesnědí, a na druhé naopak ti, kteří se nenají, pokud daná věc není bezlepková/bio/veganská/doplňte si.
Poslední dobou se jídlo opravdu dost řeší. Ve svém okruhu přátel mám lidi, kteří jí podle ajurvédy, makrobioticky, vegansky, pouze bio, bez cukru, bezlepkově a znám i jednoho člověka, který nejí záměrně skoro vůbec. Každý z nich by mi řekl, že tak činí kvůli svému zdraví. A protože se i vědecké studie na daná témata rozchází, je extrémně těžké se v tom zorientovat. Velké množství možností obvykle v lidech vzbuzuje úzkost, nedivím se proto, že se tolik lidí snaží stravovat se „správně“. Jenže jak to je?
Je na každém z nás, abychom si v takovém množství směrů vybrali pro nás ten, kterému věříme (a cítíme), že je pro nás nejvhodnější. Ovšem i tak si musíme dát pozor, aby naše snaha o to nejlepší nepřesáhla mez zdraví – jako je tomu v případě nemoci zvané ortorexie – patologické snahy po zdravém stravování. 
Co a kolik jíte, to je jen a jen vaše věc. Tenhle článek jsem chtěla napsat, protože mi připadá důležité (tak jako ve všech složkách života), přistupovat k jídlu vědomě – přemýšlet nad tím, co jím, kdy jím, zda to mému tělu dělá dobře. Zároveň ale být v tom všem spontánní a zachovat si respekt k vnitřní moudrosti svého těla a důvěřovat mu v tom, na co má zrovna chuť. A pak jsou samozřejmě i zde důležité emoce – nebát se jídla, nedémonizovat ho, ale prostě z něj mít čistou radost a cítit vděk. Protože dokud jíme a chutná nám, tak jsme živí a zdraví.

P.S.: Jak to máte s jídlem vy? Vidíte spojitost mezi stravováním a psychickým stavem?