O vnitřním posunu, který se stal, aniž bych to věděla, tou nejméně očekávanou cestou

Když jsem před nějakým časem uvažovala o tom, jestli se cítím být připravená na to stát se psychoterapeutkou, odpověď zněla na hodně procent: „ano“. Ale těch pár procent, řekněme tak zhruba devatenáct, mně trápilo. 
Věděla jsem ale, že čekat na stovku může být utopie, i kdybych tomu dala celý život. Upřímně, když máte dostatek sebereflexe, nastane vůbec někdy okamžik, kdy věříte: „jsem připravená, budu skvělý terapeut, cítím se psychicky zralá a naprosto vyrovnaná“? Mně to připadá spíš jako směřování cesty, kam se chci upínat, než stanice, do které bych mohla časem dorazit a říct si „tak jsem tu“. Vždycky bude něco, na čem můžu vnitřně pracovat, život nabízí spoustu věcí, které mě překvapí a rozhodí a dobrý terapeut můžu být stejně tak dnes jako za dvacet let, musím prostě napnout síly. 
A bát se, jak mi to půjde a jestli se uživím, to se budu bát na začátku vždycky – teď stejně jako kdybych začínala až za dvacet let. A tak jsem do toho po dlouhé rozvaze šla.
Ale těch devatenáct procent… Cítila jsem, že mi uvnitř ještě něco chybí. Co to bylo? 
V rogersovské psychoterapii se terapeut snaží naplňovat tři základní podmínky:
empaticky druhému naslouchat, bezpodmínečně ho přijímat takového, jaký je, a sám být autentický. Pokud se tohle daří (a opravdu to naplnit je skutečně výzva, i když se to tak možná nezdá), může terapii dělat stejně dobře dvacetiletý student i šedesátiletý zkušený pardál. 
U sebe jsem cítila, že ve všech třech podmínkách se ještě mám čemu učit. Ale těch devatenáct procent, které mi ležely na srdci, ty vězely v autenticitě. 

Snažím se být k druhým naprosto upřímná, o to nejde. Spíš mi to občas komplikuje stud. A taky se trochu bojím úplně se ukázat taková, jaká jsem. Nic nepředstírám, nezastírám, všechny pocity jsou na mě vždycky poznat, i když ne vždycky je to výhodné. Ale když se sejdu s někým novým, s osobou, kterou moc neznám, nebo s někým, s kým si moc nerozumím, je to těžké – pohlédnout zpříma do očí a úplně to pustit a prostě být. Bez napětí, které ta situace přirozeně přináší. Bez posuzování nebo dokonce obav, co si o mě druhý myslí. Beze strachu, že šlápnu vedle a druhého odradím nebo mu dokonce ublížím.
Tehdy jsem si přirozeně kladla otázku: co s tím? Měla jsem za sebou stovky hodin sebezkušenostního výcviku, stovky hodin praxe s klienty, desítky hodin terapie a miliony hodin života (některé z nich se mohou počítat jako pořádný výcvik). 
Chtěla jsem se vnitřně posunout. Napadala mě varianta odjet na nějakou cestu a tam trávit čas sama se sebou a čelit zkouškám, které mi život přichystá. Reálně jsem to zvažovala. Dokonce jsem se zastavila až několik minut před tím, než bych zaplatila letenky… A pak z toho sešlo. Nakonec jsem se rozhodla, že jestli se učit životu, tak bych to měla dělat v reálném životě, nikoli na cestě daleko od domova, daleko od svých blízkých i svých trápení. Zůstala jsem. 
Zdánlivě nic se nedělo. Psala jsem blog, plánovala jsem svoji praxi, v hlavě se mi rozjelo několik projektů, které realizuji. A teď tu stojím a najednou cítím, že to je ONO! Tohle všechno jsem potřebovala. Navenek to asi není vidět, ale moje duše neuvěřitelně rozrostla, poléčila se, rozkvetla. Přicházím na to, co od života skutečně chci. Prošla jsem si fází otázek, zda vůbec chci dělat terapii (jak řekla moje kamarádka, „noční můra po těch všech letech a investicích, co jsi do toho dala“). Měsíci, kdy se nic nedělo a já jsem jen plánovala. A aniž bych si to uvědomila, začala jsem se věnovat týmž věcem, jaké mě naplňovaly, když mi bylo devatenáct. Tehdy jsem přestala a věnovala se jen psychologii, ale teď zase píšu, učím se práci s grafikou, točit a stříhat videa, a zase se ve mně ta Anet, která je ráda vidět. S tou jste se setkali vy, stejně jako já, tady na blogu.
Tak jsem to teď taková celejší já. Někdy vám o tom napíšu víc. Ne, že bych to dřív já nebyla, jen tam chybělo těhle devatenáct procent…