Mojesmrt.cz

Mám pro vás takhle při neděli trochu těžší téma, tak čtěte dál jen pokud tomu odpovídá vaše současné rozpoložení. Řeč bude o smrti. 
Vždycky mě děsilo pomyšlení na smrt a bolest mou a mých blízkých, straší mě i teď a myslím, že do budoucna se toho jen tak nezbavím. Myslím, že to prostě patří k životu – touha žít. Cítím ale rozdíl mezi tím, když ke smrti přistupujeme s respektem a snažíme se s ní podle svých vlastních možností alespoň zčásti smířit, a ochromeným strachem, který blokuje naši odvahu žít. 
  
Až při studiu psychologie jsem si uvědomila, jak důležité je o smrti nejen přemýšlet, ale také mluvit.

Smrt se týká nás všech a přesto je jako jedna z mála témat v naší době tabu. Nemluvíme o ní a snažíme si ji nepřipouštět, když jsme mladí, protože věříme, že nás čeká až co nejpozději. Nemluvíme o pocitech z ní i když lidé kolem nás umírají a v nás tyto ztráty vyvolávají silnou odezvu. Nemluvíme dokonce ani s těmi, kteří ji mají ve své těsné blízkosti a možná je to jedno z mála témat, které by v posledních okamžicích opravdu potřebovali sdílet. 

Kdysi jsem si naplánovala, že to téma jednou otevřu s babičkou. Říkala jsem si, že možná nebude chtít mluvit o tom, jaké to pro ni je, když už její muž zemřel, jak prožívá, když její vrstevníci postupně nevratně odcházejí, jaké pocity má, když uvažuje nad vlastní smrtí… Možná o tom vůbec nebude chtít mluvit, protože o tom možná ani neuvažuje, říkala jsem si. Ale pořád ve mně hlodalo: „ale co když chce a nemá pro to v běžné společnosti prostor?“ Uplynulo pár týdnů a pak už jsem tu možnost ztratila úplně, když babička zemřela. Doteď si trochu vyčítám, že jsem s tím otálela.
Všímám si toho, jak jsou poznámky, úvahy a pocity na toto téma umlčovány. Někdy razantním „o tom teď nebudeme mluvit, přeci si nebudeme kazit den“, jindy rádoby konejšivým „ale prosím tě, na to máš ještě dost času takhle mluvit“, někdy dokonce hysterickým „o tomhle já nemůžu uvažovat ani na sekundu!“ Vždycky mi je to líto, i když ten strach, ze kterého tyhle reakce nejspíš vychází, chápu a sama důvěrně znám.
O to více si cením všech prostředků, které pomáhají tuto situaci změnit. Ve své praxi na lince důvěry a v terapii klientům v tomto tématu naslouchám opravdu ráda, i když to je tak smutné. Není to jen z toho důvodu, že jsem často prvním člověkem, kterému svoje úvahy a pocity sdělují, a to hovor vždy přetvoří ve fantastickou atmosféru posilujícího jiskření. I mně osobně to totiž neuvěřitelně posouvá. Vždycky si uvědomím své zdraví, svůj potenciál, hojnost, kterou mě vesmír obklopuje, což ve mně vyvolává neuvěřitelně intenzivní pocit vděku a pokory. Zároveň si se slzami v očích taky uvědomím svou konečnost a že čas, se kterým operuji jako by byl mým nevyčerpatelným vlastnictvím, je možná kratší než se mi zdá. 

Naplno si tak uvědomuju nejen to, že žiju, ale také to, jak chci žít.  

Jako úžasnou iniciativu shledávám stránky mojesmrt.cz, na které naleznete dost informací a také možnost vyslovit svá přání, na které se vás běžně nikdo neptá. V interaktivní aplikaci si můžete sestavit svůj seznam přání, který později můžete sdílet se svými blízkými a podpořit tak diskuzi na toto téma. Já jsem do toho před časem šla a pořádně jsem si poplakala. Protože jsem si u toho ale uspořádala svoje priority, tak to chci doporučit i vám. Až na to budete mít sílu, samozřejmě…
Hodně podnětů lze nalézt také v knihách. Tady je několik, které by vás mohly inspirovat:

  • Pohled do slunce – I. Yalom
  • Čeho před smrtí nejvíce litujeme – B. Ware
  • Odevzdání a odhodlání – K. Wilber
  • máte tip na nějakou další?

Přemýšlím nad tím, jak tento netradiční příspěvek ukončit. Nejradši bych vás všechny vyzvala, abychom o tomto tématu co nejvíce mluvili. Také se mi chce podpořit vás v tom, abyste díky tomuto tématu vytěžili co nejvíce odvahy do toho žít bez odkladu tak, jak si přejete. Zároveň si ale říkám, že mi nic z toho nepřísluší. Konfrontovat se se smrtí je tak náročné a emotivní, že nikdo nemá právo na to vám do toho, jak to děláte vy, mluvit. Je to to nejsoukromější a nejintimnější. 
Tak si jen budu přát – pro sebe a s dovolením i pro vás – abychom to, jak žijeme, otevíralo naše srdce natolik, aby byla otevřená i v okamžicích životních zlomů.
Krásnou neděli!

Comments are closed.