Jak je to lekce, jen ještě nevím jaká

Zase od života dostávám lekci. Před pár dny jsem si to uvědomila. 
Nebojte se o mě. Podle toho, co vím o tom, jak se život chová k jiným lidem, je ke mně vždycky ohromně vlídný. Ale stejně, životní lekce je životní lekce – je asi nevyhnutelné, aby při ní člověk zase trochu přičichl k hlíně, přestože (nebo možná právě proto) měl před chvílí hlavu v oblacích.
Pravidelně vám píšu o tom, jak beru život do svých rukou (a zároveň se snažím smířit s tím, že život nikdy nemá nikdo tak úplně ve svých rukou). Jsem v kreativní fázi, což je moje dominanta, protože v ní člověk flirtuje s potenciálem, který vidí, hodně sní a vypouští bubliny do oblak. Jestli jsem v něčem dobrá, tak je to mít vizi, nebo několik, a často spoustu. Všech úžasných, pochopitelně.
A tak mám spoustu nápadů, co dělat. Hýřím jimi.
Občas si připadám jako bohyně plodnosti nápadů, občas jako nemocná maniodepresivní poruchou, přičemž manickou fázi chrlení nápadů střídá skleslá únava. Mám hodně plánů ohledně své terapeutické praxe, ale překvapivě ještě víc mimo svůj obor.
Díky blogu a samozřejmě vám, kteří sem chodíte a podporujete mě, ve mně znovu ožila ta Anet, která kdysi chtěla být umělkyní, žít bohémsky a psát a být herečkou, ideálně obojí najednou. Nechala jsem ji před osmi lety na holičkách a myslela jsem, že už tam opuštěná i zůstane. Zjišťuju ale, jak je ta holka houževnatá. Znovu se vrátila a jediné, co žádá za to, že jsem jí opustila, je, abych teď znovu psala. Férová nabídka.
A tak teď objevuju svět blogování, psaní, pokouším se o vlastní knihu, přemýšlím o natáčení vlogů… A celé je to nádherné, tak jako naplněné sny bývají, ale také kupodivu docela velká dřina, což nikdy od snů nečekám. A tak mě to vždycky překvapí.
Dostala jsem od vesmíru obrovskou šanci přijít na to, co mě naplňuje, a uspořádat si život tak, abych tím mohla žít. Cítím obrovské privilegium, že to, co ostatní spatří jen vzácně jako mihotající se představu oázy ve vyprahlé poušti, já vidím po většinu života jako by to bylo na dosah.
Někdy mám pocit, že když se pořádně natáhnu a trochu k tomu popoběhnu, je to tam a čeká to na mě. Ať už je to cokoli. Vnímám tuhle svou schopnost jako největší dar.
Zároveň jsem ale zatím nepřišla na způsob, jak to doopravdy udělat. Jestli v něčem opravdu nejsem dobrá, tak je to realizace, dotahování, konání.
To je ta lekce. Těžko se mi to popisuje, protože tomu pořád ještě moc nerozumím.
Zkrátka, učím se to obojí nějak vyvážit.
Zkouším přijít na to, jak žít život spokojeně, spravedlivě, bez dřiny. Neprahnu po koláčích bez práce, ale nechci se vzdát (možná naivní) představy, že je možné je mít bez útrap, bolesti a obětí.
Pro většinu lidí je to možná nepochopitelné. Dřina prý patří k životu. Všechno je přece vykoupené bolestí. Pokud pořádně nemákneš, nezničíš se u toho, nic z toho nemáš. Život je prý boj.
Já nevím. Zkouším přijít na svůj způsob života, ve kterém můžu žít šťastně a věnovat se tomu, co mě naplňuje. Ta představa, že to je nejen možné, ale také dostupné, se mi pořád třepotá před očima a já prostě nechci začít slepě věřit všem těm unaveným a semletým životem, že jde jen o naivní snění.
A tak si občas přičichnu k hlíně. To když zakopnu, udělám chybu, když spadnu ze svých zámků v oblacích. Asi to k tomu nevyhnutelně patří? Nebo přijdu na cestu, jak k těm svým vzdušným zámkům připevnit žebříky natrvalo, aby se tolik nekymácely?
Pokud z toho, co tu píšu, nejste moc moudří, vůbec se vám nedivím a máte můj velký obdiv a dík za to, že jste vůbec dočetli až sem. Procházím teď tímhle zvláštním obdobím a děkuju vám z celého srdce, že jím procházíte se mnou, a jste se mnou i když mě objímá vesmír, i když klečím na zemi.