Jak mě objal vesmír…

Zatímco většina lidí trávila to pondělní dopoledne v práci, já jsem si na balkoně četla.
Nemyslete si, prosím, že se tím nějak chlubím. Naopak, chci s vámi sdílet hlubokou nejistotu, kterou to ve mně vyvolává – nebýt jako ostatní, nemít jistotu, nebýt výkonná.
Ruch ulice se míchal s uklidňujícími paprsky slunce a příjemným větrem. Poposedávala jsem na staré dřevěné židli, kterou jsem si vylepšila polštáři, a pulzovalo mnou vzrušení. Ten den jsem si nakoupila několik knih (v dilematu šetřit versus objevovat a žít vyhrála druhá varianta) a teď jsem byla začtená do jedné z nich. E. Gilbert (Velké kouzlo) zrovna píše o odvaze, kterou každý umělec musí mít, když se rozhodne začít tvořit a odhalovat svoje vnitřní poklady. Odvaha… Vpíjela jsem se do jejích slov. V ten okamžik, kdy celý svět kolem pulzoval aktivitou pracovního zápalu, jsem dlouze vydechla a nasála z knihy porozumění. 
Taková úleva! 

Řeknu vám, přestože jsem už dlouhou dobu snad nejspokojenější, co jsem za celý život byla, cítím zároveň téměř neutuchající lehké napětí. Poposedává mi vzadu na zátylku a lechtá mě tam lehkými výčitkami. Vím, že celé tohle období, kdy jsem se pustila do úplně neznámých vod (psát články, psát knihu, dělat terapii sama na sebe), je obrovský risk. 
Někdy uplyne několik dní, ve kterých jsem nic neudělala, nevymyslela ani nevytvořila. V tomhle výkonnostním světě je to trochu jako hřích. Krásný, to jo, ale nutně spjatý také s pochybnostmi. Někdy mi celým tělem projede strach a není to vůbec příjemné. Obzvlášť když nemám argumenty, jakými bych přesvědčila, aby se trochu zklidnil. Neriskuji příliš?
Pak ale po těch dnech, kdy se zdánlivě nic nestalo, přijde chvíle jako je tahle. Je to pocit hlubokého přesvědčení – jdu správnou cestou, takhle to má být. Je tam celou dobu, jen vysílá na zvláštních vlnových délkách, jejichž signál snadno ruší vnější svět. Pak cítím cosi jako šumění. Je to intuice, víra, naděje. To všechno křehké, co nedává jistotu, nezaplatí to nájem a ve vnějším světě činů a výsledků to skoro nic neznamená. 
Ale dává to tenhle pocit. Najednou se všechno spojí a dává to smysl a já s úlevou vydechnu jako holčička, kterou právě konejšivě objal celý vesmír.