Bilá

Něco se se mnou děje. Ještě úplně nevím, co to je.
Kupovala jsem bílé prostěradlo a u toho mě popadla neuvěřitelná touha koupit k němu i čistě bílé povlečení. Silná vize, jak ležím obklopená bílou a moje duše odpočívá, prolétla mým tělem. Chvíli jsem tam stála a zvažovala (nové povlečení nepotřebuju), ale nakonec jsem ho koupila.
Dnes jsem s potěšením vyprala, s něhou pověsila a před chvílí, doslova s úlevou, povlékla své nové bílé povlečení. To je slast.

Poočku se tam dívám a ohromně se těším, až stáhneme koberec a odkryjeme surové, staré dřevěné parkety. V sekáči jsem našla tu nejpříjemnější čistě skvoucí bílou bavlnu a protože ta košile byla pánská, ustřihla jsem jí rukávy a budu jí nosit s páskem. Koupila jsem dlouhatánskou roli papíru a přetáhla jím dvířka skříněk v pokoji. Jsou teď jako nepopsaný list.
Vždycky, když začínám psát, mě ta bílá plocha přede mnou fascinuje. Nořím se do ní a s lehkým vzrušením zařezávám první slova. Miluju začínat. Všechno je tak čisté a neposkvrněné pochybnostmi.
Mám chuť se tou bílou obklopit.
Je to nový začátek?
Uvidíme, co z toho bude. Tak jako když se začíná psát, taky nikdy nevím, co se z toho vyklube. Ale ta bílá, to je vždycky příslib. Prostor, ve kterém se může odehrát to, co se stát má.

Comments are closed.