O penězích v pomáhajících profesích

„Peníze kazí charakter“, říká se. A možná proto o nich obvykle neradi mluvíme. Zeptat se druhého na to, kolik peněz dostává za svou práci, dokonce někdo považuje za neslušné. Peníze jsou mnohdy tak trochu tabu.
http://hermandadblanca.org/
V pomáhajících profesích to platí snad ještě víc. „Pomáhat je radost“, říkáme. Podle zvláštní logiky, že se na poděkování obvykle odpovídá „není zač“ (i když za co je), se možná řídí i plat pracovníků v sociálních a psychologických službách (a za to „není zač“ odměna „není nic moc“ – rozuměj spíš nic než moc). A tak to nakonec skoro všichni, kdo pracují v pomáhajících profesích, dělají spíš opravdu pro tu radost než pro peníze. 

Ti, o kterých tu mluvím, to jsou lidé, kteří obvykle vystudovali alespoň jednu vysokou školu (často však víc a obvykle současně). Léta mnozí z nich pracovali zadarmo jako dobrovolníci (pokud měli štěstí a nemuseli za stáž platit), aby se na vybranou školu dostali, aby si na ní splnili povinnou praxi, a aby měli vůbec šanci se pak pracovně někde uchytit. Často shledávají, že vystudováním univerzity sice splňují zákonem stanovené požadavky, avšak skutečné kompetence k práci s lidmi jim stále chybí, a tak se v přísné a poctivé sebereflexi rozhodují absolvovat mnohaleté a několikasettisícové výcviky v soukromých institucích. Tihle lidé, kteří by v komerční oblasti nejspíš zářili jako hvězdy, se pak v neziskových organizacích (mnohdy v několika najednou na částečné úvazky) snaží z celého srdce pomáhat potřebným a vykompenzovat mnohdy velmi limitující podmínky. S odhodláním dělat tak zodpovědnou a psychicky náročnou práci dobře, pak platí stranou jiným kolegům, aby s nimi probrali svůj osobní život (terapie), případně konzultovali komplikace v práci (supervize). Jejich odměna? Kromě dobrého pocitu (který však v tak delikátní situaci jako je lidská krize není zaručen) trocha peněz (pokud neziskovka, kde pracují, zrovna finančně vyšla z grantů, o které žádala).  
Alespoň takhle nějak vidím neziskovou oblast na základě svých zkušeností studenta, stážisty a pracovníka. Po absolvování univerzity, kdy obvykle přichází ten moment začít se živit (ostatně pro zvýšení svých šancí na trhu práce studují lidé v první řadě), jsem však hleděla zpovzdálí na tuhle celou sféru a musela jsem si s upřímností připustit, že se mi do ní vůbec nechce vstoupit.
Měla jsem ale výčitky svědomí. Není nevděčné chtít za pomáhání lidem (činnost, která mě vlastně vnitřně uspokojuje a naplňuje) uspokojivou mzdu? A netroufám si jako čerstvý absolvent příliš, když nechci dřít bídu s nouzí tak jako to dělá nejen většina absolventů, ale dokonce i dlouhodobě zaměstnaných? 
Mnohokrát jsem svoji směsici pocitů troufalosti, viny, nespravedlnosti i vzteku probírala se svými známými. Mí kolegové z oboru často přikyvovali, mnohdy vehementně, aby ukázali nejen své pochopení, ale také to, že se jich to na vlastní kůži týká. Až jeden kamarád, který se živí jako kuchař, na mě zůstal nechápavě zírat. Nic neříkal a tím mi prokázal obrovskou službu. „Aha“, došlo mi najednou, „vždyť to je v jiných oborech vlastně úplně samozřejmé, že za svou svědomitou práci dostaneš adekvátní odměnu“. Pokýval. Pro něj banalita, pro mě osobní objev, který mi umožnil posunout se v životě dál. 
Tak jsem se rozhodla postavit se na vlastní nohy. Práci v neziskovce jsem jednu vzala, ale jen v malém rozsahu. Přes všechny nevýhody, které tento sektor má, mi skýtá možnost osobně se rozvíjet a především poskytovat své služby klientům bezplatně. Jinak se zkouším uživit sama. Ovšem stanovit si, jakou hodnotu má vlastně moje práce (tedy kolik si za svoje služby říci klientům), to je ještě na delší povídání. Tak o tom zase jindy…

Comments are closed.