Jak jsem zapomněla zhubnout do plavek…

Čas mi nějak rychle utíká. Jaro jsem si užívala tak bezmyšlenkovitě, až jsem pozapomněla na to, co k tomuhle období pro většinu žen neodmyslitelně patří – „zhubnout do plavek“.
Ne, že by se mi to jiné roky dařilo naplnit, ale vždycky jsem se alespoň na několik sekund opájela tou prostou možností (vizualizovanou bronzovým třpytem na pevných konturách).

Letos je vlastně skoro všechno úplně jinak. Léto obvykle trávím zasněným plánováním (více či méně) pravděpodobných různých verzí dovolené s občasným flirtováním s koupí letenek. Letos jsme se ale s přítelem, když jsme se jedno pěkné odpoledne měli obzvlášť pěkně, navzájem zaujali představou nic neřešit, odjet na stejné místo, co loni, a to co nejdřív, ideálně hned. A když nás bůh dovolených (rozuměj cestovní agentura) překvapil šancí á la „no, nekup to!“, stalo se tak, že jsem už za čtyři dny mžourala překvapeně na oslnivou pláž. A to je příběh o tom, jak jsem zapomněla zhubnout do plavek.

parga
Nechápejte mě špatně, nejsem dívka z časopisů a na rozdíl od svého náctiletého období jí ani nechci být. S odstupem čtu na dovolených moudré články o tom, jak si vážit sama sebe bez ohledu „na velikost“, abych pak otáčela listy s modelkami hubenými skoro jako stránky, na kterých jsou natištěné. V létě se u moře obvykle nenechám horkem dlouho přemlouvat, abych co nejrychleji svlékla všechno, co není nezbytně potřeba, a pak už se jen nechávám hladit větrem po nahých zádech. Po pár dnech středozemské atmosféry si pak už s rozpuštěnými vlasy a nahoře bez vykračuji po pláži sebevědomě jako Beyonce (no dobře, alespoň sobě si tak připadám).

Ale pár dnů před dovolenou to na mě stejně vždycky dolehne – opravdu mám tak okázale odkrýt všechno to, co se (víc či míň) rafinovanými střihy snažím po celý rok zakrývat? A moje stehna a břicho se každoročně nechají zmást množícími se reklamami nebo dokonce nepřehlédnutelnými billboardy (jeden mi visí dvacet metrů od domova) na plavky – s vyretušovanými dívkami v často nepřirozených polohách.

Přesně takhle jsem se i letos opět stihla nechat znejistit (a na honem jsem se před odletem snažila sehnat jednodílné plavky), abych se za dva dny u moře zase konečně uklidnila. Svlékám si šaty, rozhlížím se kolem sebe, chvilku skoro lituju, že mi tak moc chutná a víc mě baví jíst než běhat po parcích… pak ale mořský vánek zlehka začne rozfukovat mé malicherné starosti, sluníčko rozpouští mé sebetrýznitelské sklony ke srovnávání, a moře něžně omývá mé staré rány. Ty rány, jako třeba když se mě tehdy někdo v tanečním kostýmu zeptal, jestli mám ten zadek vycpaný, nebo když mě modelingový scout vyzval, abych se postavila, aby mě po zhlédnutí mé postavy zase nechal si sednout… Uvědomuju si, že tyhle rány už jsou dávno zhojené. Že mi je v mém těle krásně prostě proto, že je zdravé. A že koupat a opalovat se skoro nahá je tak slastně přirozené… Je mi dobře.

Rozhlížím se po pláži a vidím vás tam všechny. Možná máte podobné myšlenky jako já před chvílí, ale není to vidět. Prohlížím si vaše krásné tváře, vlasy, nohy, obdivuju, jak vám ten šátek sluší, jak hebká vypadají vaše těla, slyším váš smích a jak smyslné jste, když zprudka vydechujete ve studené vodě. Vidím tam vás všechny a myslím si o vás, ať už si vy samy o sobě v tu chvíli myslíte cokoli, že jste krásné.