Na vlnách

V pondělí ráno (minulý týden) jsem se u kávy setkala s vlastní melancholií. Známe se dobře, je to dlouhodobá přítelkyně. Tentokrát mě ale při zastihla nepřipravenou, zrovna u prozkoumávání konkurence na trhu. Chvíli jsem s ní poseděla, prohodily jsme pár vět, včetně „dlouho jsem tě neviděla…“ Brzy jsem se ale rozhodla zaklapnout počítač a jít domů. 
Něco vám o téhle přítelkyni musím říct – i když jsem si jí většinu svého života v něm držela dobrovolně, je trochu vlezlá. Pronásledovala mě cestou domů. Dokonce nakoukla nepozvána do mého bytu. 
To ráno jsem netušila, že ještě ten den odpoledne dostanu nabídku účastnit se vzrušujícího projektu. Neměla jsem potuchy o tom, že se druhý den účastním zrychleného výběrového řízení na krizovou linku, kde o mě budou stát natolik, že už ve středu budu na první směně. A nevěděla jsem ani o tom, že se už v pátek dopoledne budu lenošivě povalovat na překrásné pláži Jónského moře.
O tom jsem v tu chvíli ještě neměla tušení, přesto jsem měla dost sil své staré známé říct: „Nezlob se, ale dnes na tebe nemám čas, musím pracovat.“

Před několika měsíci mou mysl ovládalo vroucné přání: „Chci žít svůj život naplno.“ Zkoušela jsem různé způsoby, jak být víc v kontaktu s vnitřním klidem a nenechat se tolik unášet a vyvádět z rovnováhy nenadálými podněty. Jsem osobnost dynamická s poměrně velkými výkyvy. Emocionálně se dokážu vyhoupnout na vlnu naprosté spokojenosti a pak spadnout do hloubky smutku i během jediného dne. Myslím, že už jsem se s tím naučila pracovat. Mám k sobě větší pochopení. Dokonce umím se svou duševní nepředvídatelností trochu i plánovat, což shledávám jako velký úspěch. Ale přesto… Před pár měsíci jsem se cítila rozkolísaná jako námořník na roční výpravě přes oceán a vy, kteří tento blog sledujete, jste toho byli svědky. To období jsem si opakovaně sedávala ke svému zápisníku a psala větu, ze které se stalo motto, z kterého se stal můj životní cíl: 

„VZÍT ŽIVOT DO VLASTNÍCH RUKOU“. 

Když si dnes pročítám svůj deník, čtu si ta tiskací písmena s občasnými vroucnými vykřičníky, rozprostírá se mnou hluboká spokojenost. S vděčností si uvědomuju, že tyhle týdny prožívám to, co jsem si tehdy tolik přála. Prožívám každý moment a snažím se u toho dýchat zhluboka až do břicha, abych zůstala ukotvená. Jdu cestou, kudy jsem se dlouho bála kráčet, a snažím se soustředit na každý krok, abych si pořád uvědomovala svůj kontakt se zemí. A občas se rozeběhnu a to si pak prostě jen užívám, jak se mi tvář roztahuje do úsměvu a vlasy mi vlajou a na nic než na to štěstí nemyslím. Neřekla bych, že jsem vzala život do vlastních rukou, přestože teď prožívám takové období, jaké jsem si tehdy pod tím přáním představovala. Překvapivě totiž nemám v rukou skoro nic. Nenadálá dlouho odkládaná rozhodnutí v osobním životě, zvraty v tom pracovním, překvapivé příležitosti, které mi čas od času přetočí svět, jako bych zvrátila hlavu, když jsem na houpačce. 

Ale uvnitř, i když se svět houpe nebo točí, uvnitř se snažím zachovat rovnováhu – mám ji v dlaních jako křehké ptáče a opatruju jí s něhou. 

Tak vás zdravím z Řecka, kde se nechávám na vlnách houpat, a přeju i vám, ať si ty vlny dokážete užít, ať už jsou jakékoli!