Po zbytek života…

„Existuje něco, co bych dokázala dělat po zbytek života?“
U téhle otázka překvapivě dlouho neváhám a hned si píšu odpověď. No jistě, trávit volný čas po kavárnách a piknicích na loukách se psem, přáteli, rodinou… A taky psát. No jo, uvědomuju si, 

psát bych vydržela opravdu až do konce sil. 

Sice o psychoterapii uvažuji jako o svém „povolání“ – tedy o práci, kterou děláte z vnitřní touhy a radosti, a proto se do práce těšíte, ve svém volnu nepadáte vyčerpáním a odchod do důchodu může být postupný, protože se svého pracovního koníčku nechcete vzdát – ale jestli si něco skutečně dovedu představit rozvíjet po zbytek života, tak je to psaní.

A hned se mi vynořuje tenhle blog a s tím obrovská chuť přesunout se sem k počítači a napsat vám to. Myšlenky mi běží k povídkám, které jsem odmalička sepisovala, a uhání až k přijímačkám na scénáristiku na FAMU, kde se moje psaní líbilo, a zkouškám na DAMU, kde jsem hrála svoje vlastní texty…
Najednou mi dochází, jak se mi to tak před očima spojuje do jedné celoživotní mozaiky psané tvorby, že založit si blog a psát knihu je vlastně moje obrovská naplňující se touha. Celou dobu tam byla a projevovala se v povídkách, textech, scénářích, dokonce i v odborných esejích… 

a teď může zase růst.

Co byste dokázali dělat po zbytek života vy? 
Otázka je z knihy Alexandry John („Sama sobě šéfem„), s jejíž pomocí v těchto dnech promýšlím, jak převést to, co mě baví a v čem se realizuji, do malého podnikání.
Krásnou neděli!

Comments are closed.