O odvaze ke každodenním dobrodružstvím 2

Tak se tak pozvolna stane, a najednou si to uvědomím, že jsem na prahu velké životní změny. Zvláštní období vyústilo ve chvíli, kdy sedím před počítačem a jediné, co je potřeba udělat, je zaplatit (skoro celé úspory) za letenku a pronájem ubytování. 
Na dohled je měsíc, který strávím jen sama se sebou, na cizím místě daleko od domova. Co bych tam dělala? Odpočívala, jedla, meditovala, snad psala svou knihu… Zní to božsky, jako splnění (nejen mého) snu – na jednu stranu. Na stranu druhou se toho děsím a přemýšlím, jestli to není zoufalost.


Ty dny, kdy se rozhoduji (a stále dokola si prohlížím fotografie toho nejkrásnějšího apartmánu s výhledem na oceán, jaký jsem kdy viděla) trávím na terapeutickém výcviku v Krkonoších. Obklopena přírodou, přáteli a kolegy, terapií. Přemýšlím, zvažuji, obracím to ze všech stran, probírám ve své individuální terapii i ve skupině – co mám dělat?

A přichází téma odvahy – pro mě tak důležité, a aktivity – pro mě naprosto zásadní. Jsem totiž člověk pohodlný a pomalý, málokdy vykročím z komfortní zóny – proč taky? Prostě taková jsem a vlastně se mám takovou ráda, už jsem si zvykla. Každá vlastnost má ale dvě strany. Tahle konkrétní v mém životě znamená, že jdu málokdy přímočaře za svým, že se se životem neperu a když je potřeba přestat snít, chybí mi ve mně ta část, která by zakřičela: „akce!“. 
To hlavní, co si od měsíce sama se sebou ve skutečnosti slibuji, je cosi jako transformační zážitek, který mě přiměje vzít život do svých rukou. Představuji si samu sebe, jak mě po výšlapu vysoko na kopec šlehá do tváře vítr od oceánu a já cítím život v celém těle. Slibuji si, že tehdy, až dokážu odjet ode všeho a postavit se tváří v tvář sama sobě a svým strachům a stínům, tak potom – až se tohle stane – začnu svůj život žít naplno, budu proměňovat výzvy a budu věřit ve svou sílu. Až…
Má to ten obrovský háček – „až“ – tak typický pro mě. Opět se přistihnu, jak něco (a bývá to cokoli, tak proč ne životní změnu) odsouvám na neurčito. 
Pak si jednou večer, pořád v Krkonoších na výcviku, s holkama zajdeme do sauny. Nestačí mi zchladit se sprchou, tak jen v ručníku bosky vyběhnu na zahradu a jdu dál, trošku blíž k lesu. Obloha je jasná, plná hvězd. Nohy mi masíruje ledová vlhká tráva. Vítr rozezní větve stromů. A do mého těla se s tou zimou nahrne obrovské množství energie. Cítím to všude. Zvrátím hlavu k obloze a je to tak překrásné, že se mi chce až brečet. V takových momentech se ve filmech Julia Medema rozezní magická hudba a v reálném životě se vám zježí chloupky po těle a vy cítíte nádhernou jednotu s celým vesmírem. Tyhle okamžiky mohou být transformační.
Mohou být. Pokud je takové ve své mysli přijmete. Je tohle ono? Možná nemusím odlétat tak komplikovaně daleko, možná jsem to měla ten večer přímo k dispozici. A tak musím čelit zásadní otázce: je odvážné odjet daleko, sama, dát do toho všechno? anebo je odvaha začít svůj život měnit hned v tento moment a čelit tak každodenním malým, ale přesto tak významným dobrodružstvím?

V ten moment bosky skoro nahá v Krkonoších jsem to ještě nevěděla, ale teď zpětně vím, že to opravdu bylo ono. Žádné „až“, prostě a jednoduše „teď!“.

Comments are closed.