„Jsem tu a těším se na vás!“

Bylo nebylo, jednou jsem zahořela pro kouzlo psychoterapie. A od té doby tou touhou po tom terapeuticky pracovat, přemýšlet a vlastně i žít, hořím dodnes. Po celou dobu studií, kdykoli jsem o terapii četla nebo psala, před i v průběhu celého výcviku, na každé praxi, kterou jsem absolvovala, při vedení skupin na psychiatrických klinikách a s každým dalším rozhovorem s klienty na krizové lince, jsem se vždycky ve svých zasněných představách viděla ve své soukromé terapeutické praxi. „Jóó“, říkala jsem si, „to bude paráda…“ A je! 

Po nekonečném rozhodování, zda se v Brně usadit nebo se odstěhovat, jsem si uvědomila, že to jen blokuje mé kroky zařídit si tady konzultovnu. „A dost“, řekla jsem si, „začnu si plnit to, co doopravdy chci“. A je to vzrušující období, to vám tedy řeknu. 

Pokud nepracujete v instituci, která s klienty komunikuje za vás a zajišťuje prostory k setkávání (jo, bylo to pohodlné, přiznávám), nebo pokud nejste terapeut s třicetiletou praxí, takže si vás lidé hledají přes doporučení sami (kéž jednou budu takhle dobrá), potřebujete najít způsob, jak lidem říct: „Jsem tu a těším se na vás“. 
A tak hloubám nad názvem webových stránek, kutím s nástroji jejich tvorby, natáčím videa a promýšlím další nástroje, kterými můžu projevovat, kdo jsem a jak pracuji. Protože právě o to jde podle mě nejvíc. Představit se autenticky, bez nějakých příkras a masek, protože právě tak mohou potenciální klienti zjistit, jestli by jim zrovna tahle terapeutka vyhovovala. 
Moc mě to baví. Obzvláště ty chvíle, kdy si tak sednu s dobrou kávou a knihou „Ukaž co děláš“ (od Austina Kleona) a uvědomím si, že to, po čem jsem tak dlouho toužila, je už tu. 
P.S.: Máte nějaké tipy, zkušenosti nebo nápady pro začátek praxe?